Nahoře pes po deseti letech na scéně evidentně a definitivně rezignovali na progresivitu i cestu k masovějšímu zájmu. A tak na nové desce opět vsadili na přímočarý, melodický bigbít. Svůj ryzí rock s příměsemi folku, blues i funky s klidným svědomím okopírovali od legendárních kapel, jež stály u zrodu žánru. Kapela se svým obdivem k muzice šedesátých a především sedmdesátých let rozhodně netají. Směle se ale inspiruje nejen v téhle době. Barevnosti nahrávky pomáhají výrazné klávesy, kapela pak staví hlavně na řízné kytaře, která se občas neohroženě pustí do složitějších vyhrávek, vystřihne si sem tam nějaké to sólíčko - přesně jak si koncept rockové pecky žádá.

Občas se přitvrdí, jindy zvítězí sentiment. Obě extrémnější polohy kapele sluší lépe než zlatý, ale fádní střed, k němuž se bohužel uchyluje nejčastěji. Vyzvedla bych pak v kladném slova smyslu například baladické skladby "Vílo" či "Pálí". Na "Číně" však najdete jen sedm úplně nových písniček, šest kousků (namátkou "Voda", "Citrusovej Joe", "Drive-in") bylo už na předloňském EP "Robinson" a dvě starší skladby nyní dostaly nový háv.

Kapela Nahoře pes je dítětem Ondřeje Fencla, multiinstrumentalisty, jenž si zahrál vedle kytary i na klávesy, baskytaru, foukací harmoniku nebo na mandolínu. Hlavně ale stojí u mikrofonu, jeho zpěv je však spíše frázování s výraznými rezervami a trochu kazí prožitek. Hutnější, svéráznější a silnější hlas by dodal nahrávce větší šťávu a jistě by ji posunul o trochu výš. Občas se člověk pozastaví i nad banalitou některých textů, především pak u nešťastné titulní skladby "Čína", která se tváří angažovaně, výsledek je však skoro tragický. V některých jiných písničkách, které se týkají vztahů a pocitů, jsou texty jímavější.

Co mi však vadí nejvíc, je fakt, že Nahoře pes nedokáže obohatit hudbu, kterou hraje, o něco specifického, rukopisného. Postrádá vyhraněnost. Čím je smělejší ve vykrádání, tím je ostýchavější při vlastní hudební zpovědi, která by nám jasně napověděla, jaká že kapela doopravdy je. Schovává se za osvědčená hudební klišé. A nevím, jestli je zrovna nejlepší neustále během poslechu přemýšlet, odkud je zrovna tenhle riff, kde jsem jen zaslechla tuhle melodii, jakou kapelu mi evokuje tahle písnička. Vedle Free či Deep Purple si vybavíte třeba i Chinaski nebo Wanastovky...

Mám rock opravdu ráda, ten ze sedmdesátek přímo fanaticky. Udělá mi radost, když se na ně někdo snaží navázat a oživit tuhle úžasnou hudbu. Kapela Nahoře pes se mi poměrně zalíbila, když jsem ji náhodou zaslechla asi před dvěma roky na jednom festivalu. Od té doby jsem je slyšela ještě párkrát a moje mínění se víceméně nezměnilo. Na desce však skupina postrádá energii a drajv, přes veškerou muzikantskou vyzrálost prostě nedokážu její snahu dostatečně ocenit. Na koncertech se umí kapela prodat podstatně lépe.