Když jsem si desku "Hourglass" poslechl počátkem srpna poprvé, neměly jednotlivé tracky sice ještě konečnou fazónu, ale i tak jsem se nemohl ubránit tomu, abych u poslechu jednotlivých písní nebrečel dojetím a zároveň smutkem. Obdobnou reakci jsem nezažil již několik let, naposledy asi při prvním poslechu Mobyho desky "Play". Dost jsem se sám sobě divil, protože Depeche Mode jsou sice mojí krevní skupinou, ale s Davem Gahanem jsem měl vždycky problém. Ten je však díky "Hourglass" pryč.

Gahan byl v mých očích vždy libovým frajírkem, napraveným feťákem a hlavně osobou, která tak trošku pohrdá svým okolím. Až s jeho novou deskou jsem pochopil a zároveň přijal, že toto vše je důsledkem jeho vnitřní rozpolcenosti, nespokojenosti, ba dokonce bolesti a neštěstí. Zatímco jeho debut "Paper Monsters" jsem mu z větší části nevěřil, desku "Hourglass" vnímám jako velmi intimní pohled do Gahanova života, mysli a srdce a navíc všechny texty jeho nových písní zcela přijímám.

Již v průvodci po desce "Hourglass" jsem naznačil, že jednotlivé tracky jsou tak trošku ode zdi ke zdi, což ale v hudbě neznamená vůbec nic špatného. Pokud byste na albu čekali více hitů ve stylu již profláknuté pecky "Kingdom", nenajdete je. Tím ale nechci říct, že by neobsahovalo silné písně. Gahan udělal velmi rozumný krok a na celé nové produkci ubral syrových kytar, přidal mnohem více elektroniky a spolu s Christianem Eignerem a Andrewem Phillpottem věnoval maximální péči všem tónům, samplům a podivným zvukům, které v jednotlivých skladbách jsou.

Hned úvodní "Saw Something" svou silou přímo poráží, agresivní "Deeper And Deeper" nutí k podupávání do rytmu a smutná "Miracles" pro změnu k zamyšlení. Gahan celkově mnohem více vsadil na texty jednotlivých písní. To, že dokáže výtečně psát, prokázal již na poslední desce Depeche Mode "Playing The Angel", kam přispěl třemi texty. Na "Hourglass" je autorem všech textů a, jak již zmiňuji výše, propírá v nich svou mysl, otevírá duši a popisuje veškeré emoce, s kterými si nejspíš sám neví rady. Mohu jen doporučit limitovanou edici desky, která potěší nejen vskutku výtečnou studio session pěti písní, ale hlavně velmi osobitým dokumentem a rozhovorem. Po jeho zhlédnutí a několikerém přelouskání všech textů v klidu přiznávám, že Gahana začínám mít vlastně i rád.

Sám Gahan k desce řekl, že je v současné době tím nejlepším, co dokázal vyprodukovat. S tímto výrokem naprosto souhlasím a bez nadsázky dodávám, že máme co do činění s dosud asi nejlepší deskou tohoto roku.