Tak trochu retro večírek - přestože obě kapely vycucávají tenhle pojem po svém - odstartovalo živelné trio Sunflower Caravan. Zdá se, že po tápajícím přerodu z hippie kapely konečně zakotvili v poloze, která jim sedí. Jejich současný modernější zvuk je rozhodně stravitelnější a nápaditější. Nekopírují už své dětské modly, ale úderně do posluchačů pumpují specifický mix něžných, líbivých a tvrdších vyhrávek, jež kombinují s citem, navrch přidávají ještě špetku psychedelie. Na jevišti je provází zvláštní jiskření - to jak nechávají podvědomě prostor své hudební fantazii, která je u všech naladěná na stejnou vlnu. Hrají totiž výhradně instrumentálně, což jim dává prostor pro nejrůznější, často odvážné improvizace. Díky tomu dokáží proměnit většinu svých koncertů v neopakovatelný, opravdu chutný zážitek.

Právě strhujícím hraním snadno zahladí absenci vokálů, která může v úvodu někoho iritovat, Slunečnicová karavana na tom však staví svoji muzikantskou image. Jinak se ovšem tváří jako aktuální trendy kapela, která nemá daleko ke kytarovkám - a to i přes podstatný detail, že kytaru naprosto odmítají. Kapela si vystačí se senzačními hammondkami a klávesami, trochu plechovými bicími a podbarvující hutnou baskytarou. Po dlouhé době mohu říci, že mě kluci nadchli; svůj zřejmý potenciál úplně nezahodili. Triu prospívá vystupování na větších koncertech po boku známějších kapel (právě dokončili mini turné se Southpaw), Karavana je však trochu chameleón, bojím se, aby se při své cestě za slávou až příliš nezaprodala. Momentálně brnkají na správnou notu, jen by mohli zlepšit pódiovou prezentaci, zvýšená hladina alkoholu výsledku zrovna nesvědčí. Inu, teď už zbývá, aby se hodili do krámu nějakému vydavatelství.

Archa jménem The Ark se šestičlennou posádkou sice připlula z chladné Skandinávie, pražské publikum však suverénně rozehřála. Svůj koncert proměnila v podbízivou estrádní show, v jednu velkou chytlavou nadsázku. Obscénními gesty, nápadným make-upem, obnaženou hrudí, roztomilým pozérstvím, předstíranými hvězdnými manýry a cíleně přehnanou teatrálností si podmanili nejen tuzemské, ale i polské, švédské či finské fanoušky. Ti, dobře seznámení s tvorbou jedné z nejuznávanějších současných švédských kapel, spustili společně s kapelou úvodní vypalovačku "Clamour For Glamour". Přestože se kapela tváří jako parta hochů, kteří jsou tvrdě nad věcí, v jejich repertoáru převažují líbivé cajdáky. Přehráli především písničky z posledních tří alb, například lehce banální patos "Father Of A Son", skoro útok na city typu "One Of Us Is Gonna Die Young", "Caleth You Cometh", "Vendelay", titulní song nového alba "Prayer For The Weekend" či "It Takes A Fool To Remain Same". A pak samozřejmě kousek z Eurovize "Worrying Kind", neskutečný kýč, který mi přesto učaroval.

V čele toho umělého, leč temperamentního hudebního cirkusu stál rádoby bezpohlavní tvor á la Ziggy Stardust, charismatický exhibicionista Ola Salo. Svůdně (snad) se kroutil za mikrofonem, provokoval a snažil se o neodolatelnou smyslnost; kupodivu úspěšně. V lesklé, přiléhavé kombinéze či v těsném kožíšku s nezbytnými serepetičkami na krku vystavoval na odiv svůj nepochybný, leč upocený sex appeal. Jeho lehce úchylná gesta mohou připomínat Mercuryho. Prostořeký licoměrník podkuřoval zejména Pražákům, když jméno hlavního města "Praha - hahahaha" s poťouchlým chichotem zapasoval do textů některých písniček a obohatil jej o nejrůznější přívlastky. Tušili jste, že Praha je městem bílé a černé magie, naprosto crazy lidiček či dokonce padlých andělů?

The Ark drze vysávají minulost, lišácky deformují současnost a namyšleně předvídají budoucnost, tedy si dělají, co se jim zlíbí. A dělají to opravdu osobitě. Na první pohled se sice podbízejí nejrůznějšími pozlátky, pod tlustou vrstvou povrchních a kýčovitých efektů se však skrývá solidní a svižný rock'n'roll s trochou boogie woogie, který se občas promění v dráždivý amorfní bordel. Udělám jim radost a pojmenuju to glam rock. Nečekejte složitá aranžmá, kapela sází na jednoduchost, občas se proto stane, že prodává až příliš laciné zboží. Ale o originalitu většinou nouze není, když je nejhůř, zachrání to působivá okázalost, sborové a patřičně pompézní "Alelújá", "Lalalalala" nebo "Nananana", někdy ironický sentiment. The Ark jsou svým způsobem příšerně okouzlující.

The Ark, Sunflower Caravan, Rock Café, Praha, 7.10.2007

Fotogalerie: