Můžeme se v Česku v současnosti ještě vůbec bavit o pořádném rock'n'rollu? Krom výjimek rozhodně ne, buďto máme tu čest s trendovými devalvacemi úžasných vzorů, nebo starými okoukanými panáky, kteří by udělali lépe, kdyby zůstali v muzeu. Právě proto je vhodné svou pozornost, pokud vašemu srdci chybí syrový rock, upřít k pražské partě Secret 9 Beat. Pokud vám nestačí moje doporučení, tak věřte, že tato skupina v minulosti hodně úspěšně předskakovala například The Nihilists. Jako start, abyste to s nimi zkusili, dobrý, ne?

Asi bude vhodné ještě na moment zůstat u české scény a zeptat se samotných Secret 9 Beat, jak se jim současné prostředí pozdává: "Všechno to je jen hudební turismus, blbá a debilně pochopená kopie. Máme rádi originalitu, vášeň, vlastní pohled, styl a když se to vymyká a působí jako elektřinou nabitý ostnatý drát. Což v dnešní diktatuře podprůměrnosti jde dost ztuha." Je tady vůbec něco inspirativního? "Zajímají nás Esgmeq, DOM Josefa Vondušky, Bruno F., Umělá hmota, Rest In Haste a pár elektronů kolem. Jinak je to údolí smrti." A já všechno podepisuji; hlavně pak to, že chybí kapely, které chtějí opravdu něco udělat a nestačí jim jen bavit pofidérní českou indie scénu. A to je přesně důvod, proč má cenu se Secret 9 Beat věnovat.

Secret 9 Beat jsou hodně sevřenou partou, která pojem punk chápe úplně jinak než většina kapel kolem - spíše než na estetiku druhé britské vlny jdou k samotným kořenům, a to do starého New Yorku a k fascinující kompilaci "Nuggets". Sevřenost je mimo jiné daná tím, že jádro kapely společně funguje už léta. K Tomu Komárkovi, Markovi Žižovi a Lukáši Vaňkovi, již spolu hrají od střední školy, před časem přibyl nový bubeník Zdeněk Haloun. A teprve teď jim vychází debutová deska "Secret 9 Beat" - album vystavěné na zvuku garážových kapel napříč všemi generacemi až do dneška a podpořené hodně kvalitním songwrittingem. Secret 9 Beat umí jak zlé nářezy typu "Hey Johnny!", tak smutné balady kalibru "Seduce This Nation". Snili jste o českém blues, co by se nehrálo na Radiu Beat? Tak na co ještě čekáte...?

Jak samotná kapela vlastně svou hudbu vnímá? "Jsou to roztrhané polaroidy toho, co se kolem nás jednu dobu dělo. Fascinace, euforie, hluboký smutek a nasranost. S tím, že jsme rozsekali hudbu, na které jsme vyrůstali a která je v nás, a snažili se jí dodat energii a něco, aby to pro nás bylo svůdné. Textově jsou zde příběhy o kradení aut, drogách, noci, rvačkách, pobytech ve velkoměstě, vzteku, sexu. Pak totálně vymyšlené scénáře: alkoholik, který se probudí do III. světové války, cynický popis adolescentní fascinace, jeden cut-up od Mickeye Rourkea, špionážní aféra z 20. let." Víc cool sny mě vážně nenapadají. Zvlášť ne v tomto prostředí, kde se v muzice oslavují průměrní herci a ještě průměrnější muzikanti bez schopnosti napsat písničku.

Pod debutem Secret 9 Beat je podepsán Phil Shoenfelt z výborné kapely Fatal Shore, což je rozhodně větší záruka vzniku něco hodnotného, než když vám desku dělá Dušan Neuwerth. "Pracovat s ním byla radost. Občas to muselo být s náma pro něj celkem krušný." V čem je podle Komárka největší Shoenfeltův vklad? "Phil ví, co chceme, a umí to udělat a ještě nás postrčit dál v naší věci. V jeho produkování se spojuje anglická excentričnost Joea Meeka a postmoderní postupy beatového básníka. Pár oteklejch kašparů se nám to snažilo rozmluvit, ale my víme, že je jedním z nejhodnějších a nejtalentovanějších umělců. Jak v hudbě, tak v poezii a literatuře."

Debutové album Secret 9 Beat vychází v příštích týdnech a věřte, že to je minimálně něco, co má smysl sledovat. Dnes i v budoucnu. Žádná recyklace a fastfood.

Více: MySpace.com
Zní jako: The Fall, The Velvet Underground, The Clash, Richard Hell & The Voidoids