Ukládám se na červenou freudovskou pohovku a pouštím play na bestofce Ivana Vargy aka Martina Maxy. První ze dvou novinkových kusů, "Nejistá noc", jasně prozradí, kde se kradlo tentokrát (kdo to nepozná?). Nevadí, jedeme dál.

Přemítání o Maxovi, když byl ještě Varga. Byl opravdovější. Vzpomínky na oheň a u něj pouštěné CD Náhodné sešlosti nejsou nijak extra sladké, žádný zvláštní patos nemají, přesto jsou jasným dokladem Maxovy ztracené autenticity. "Best Of" album dokazuje, že jeho samostatná tvorba se slévá v homogenní celek s nedobrými texty pod jhem obsese rýmováním za každou cenu. Náhodná sešlost nebyla světová kapela, ale Maxa v ní měl své místo a z jeho tehdejšího počínání byla cítit duše, nikoli odosobněná zprodukovanost. Přečkat dvacet písní výběrového alba by bylo k nevydržení, kdyby...

Kdyby Maxa nebyl surreální bytostí. Plavovlasý bůh, co sází na pomalý koně, hraje na sladký dřevo, zpívá a ještě umí tři slova ve francouzštině. A toto (jen považte!) v jednom balení s koženou bundou, bicepsy a dvěma metry výšky. Kdo to kdy viděl, co? Maxa je nářez: zkuste popřít, že s ním je legrace. Sám o sobě moc zábavy sice neskýtá, obzvlášť když musíte poslouchat jeho hudbu. Hravě to ale vynahradí, když Marťu pasujete do pozice objektu nějakých představ.

Co třeba Cobain? Jeho rozmlacování kytary na pódiu a skákání do bicí soupravy celkem ušlo, ale uznejte, že s Maxovou postavou by takové křepčení dostalo úplně jiný, mnohem brutálnější rozměr! Anebo pořad "Ladí Neladí": už vidím, jak se Nanoru a Rodriguez ostýchají vynášet svoje soudy, když proti nim sedí Maxa, zamyšlený pohled jako z bookletu vrhá chvíli na jednoho, pak zas na druhého a vybírá si je jako chody v restauraci. Do toho se pod reflektory třpytí jeho hrůzostrašná muskulatura, podpořená až obskurním počtem rozepnutých knoflíků na beztak zpola průhledné košili.

Stačilo. Zpátky do neutěšené reality: "Best Of" Martina Maxy mapuje jeho sólovou kariéru od roku 2000 až do nyní. Jsou na něm všechny "hity", okořeněno je i čtyřmi akustickými verzemi a dvěma novinkami - "Nejistou nocí" a "Prokletou". Pan Maxa bohužel skládá zcela prvoplánovým způsobem sloka-refrén-sloka atd. To je úmorně nezáživné a děje se tak právě už od roku 2000. Jíst ušima sedm let hrachovou kaši? Takhle ne! To by tedy nešlo! To je pořád samá láska, život, poprvé... Bylo toho už dost. Navíc Maxa zhatil iritujícím neplastickým zvukem i předělávky starých vypalovaček Náhodné sešlosti. Přinesl do nich nudu, chladnou konstrukci. Charlie Blažek (produkce) ať je navždy zatracen! Jednotlivé skladby výrazněji odlišuje pouze občasná zjevnost vykrádání: úvod "Rána v ulicích" je totožný s úvodem "Save Tonight" od Eagle-Eye Cherryho, "Nejistá noc" (hádanka z úvodu), je Stingovým levobočkem. Reklama: Martin Maxa - člověk, který o obyčejných věcech zpívá nadmíru obyčejným způsobem a občas si leckde vypůjčí. Zajímavá bytost, ubíjející muzikant. Ještě chvíli poslechu a autora těchto řádek "na márách odnesou". Sélaví, co naděláš.