Aby bylo hned od počátku jasno, zde je moje přiznání: mám Chinaski rád. Je sice pravdou, že beze zbytku si s chutí pouštím pouze alba "Chinaski" a "Dlouhej kouř" a ze všech dalších bych si nejraději dělal vlastní výběry, kdybych k něčemu takovému neměl iracionální odpor, neb trpím staromilskou, v moderní době a hlavně později narozeným nepochopitelnou posedlostí poslouchat alba tak, jak je tvůrci natočili, neb za celkem očekávám jakýsi záměr. A právě Chinaski mají neuvěřitelný talent na jednu placku naskládat písně, které si zamiluji, které se mi líbí, které jsou mi lhostejné a jsou podle mého názoru zbytečné, a které jsou mi protivné (těch ale není za ta léta zas tak moc). A podobně dopadla i aktuální "Nula sedmička".

V jedné nedávné a celkově velmi úspěšné hokejové sezoně hrály mé oblíbené Pardubice mnoho zápasů s vynikající první a třetí třetinou, ovšem v třetině druhé často nepochopitelně ztrácely náskok v úvodní části vydobytý. S novým albem Chinaski se to má podobně, jen se obávám, že ta třetí třetina není tak dobrá, aby po vzoru Pardubic dokázala kapela strhnout vítězství jednoznačně na svoji stranu, a navíc jednotlivé třetiny oproti hokejovým netrvají ani náhodou stejně dlouho. Úvod mě zkrátka dostal. Odlehčená a tepající "Shake It" a hlavně vypalovačka "Basama fousama", kterou považuji za nejlepší píseň alba. Nabroušená basa, kratičký skvělý klavírní riff, zjemňující sborový vokál v pozadí, odsekávaná a přímočará hlavní melodická linka a nekonkrétní text se slovními hříčkami. Paráda. Následný singl "Zadarmo", krom toho, že jej za měsíc bude půlka národa milovat a za tři měsíce celý národ nenávidět, je vlastně taky celkem vydařená záležitost, i když bych se snad vsadil, že byl psán dopředu pro česká rádia. Ale pořád fajn.

Jenže ouha, dostáváme se do druhé třetiny. Střed desky je zkrátka vata bez nápadů melodických, textových, aranžérských, instrumentálních, navíc se vleče v tempu vesměs pomalém, burácející kytaru aby jeden pohledal. A když je učiněn pokus o jakési vybočení ze stereotypu, jedna složka písně zabije druhou. "Sonet 147", takto text z husího brku Williama Shakespeara, je znásilněn muzikou prakticky bez melodie. Naopak jeho soused "Zrcátko", vydařený hudební pokus o výlet do folkových vod, zase strhává do propasti středoškolská říkanka o trápení lidského života: "Poslední dobou jsem si tak všim / že můj život je jak zmatenej film / je to jak ve zpětným zrcátku / a můj život běží pozpátku / a není se mnou k vydržení / bez jedinýho vysvětlení / můj život je jak zmatenej film / no a co s tim?" Hezké, kdyby autorovi bylo šestnáct.

Solidní třetí třetinu předznamenávají lehce rockovější kousky "Tichý nájemník" a "Chátra", leč slibný nástup mužstva Chinaski brzdí sentimentální povzdech (naštěstí kratičký) nad vymíráním klasických "Dopisů". Ano, také bych chtěl zas někdy dostat místo mailu dopis na papíře, se známkou. Ale když nad tím pláču v klavírní baladě, musím mít vymyšlenou nějakou pointu, a ne si jen povzdechnout, že klasické dopisy jsou na vymření. Řečeno s Cimrmanem: to ani nemusel zpívat, to každej ví. Naštěstí před remízou zachraňuje při samostatném nájezdu tenhle zápas "Slovní pyrotechnika", která mi na rozdíl od kolegy Luboše Kreče připadá poměrně vydařená a slogan "přestaň si platit svýho zloděje" sice není kdovíjak nápaditý, ale vzkazy českému voličstvu je třeba posílat nekódované, jasné, stručné. A že do politiky dělají úspěšní Chinaski? A proč k sakru ne? Navíc sampl projevu páně Paroubkova na závěr písně je fakt vtipný. Říkám já.

Na první poslech jsem psal opravdu poctivě při prvním poslechu. A tak mě překvapilo, jak tahle nahrávka s každým dalším poslechem u mě kredit spíše ztrácela, protože s deskami, které poslouchám s oblibou celá léta, mám často zkušenost přesně opačnou, přicházel jsem jim na chuť postupně. Tu remízu Chinaski tentokrát odvrátili opravdu na poslední chvíli.