Seriál "Co poslouchá musicserver" je tu od toho, aby se s vámi naši redaktoři a fotografové podělili o dojmy z alb, která je buď v poslední době zaujala, anebo neodmyslitelně patří do jejich playlistů. Připomeneme si jak desky dávno vydané, jimž se v médiích mnoho prostoru nedostává, tak alba nová, o nichž by ale jinak na musicserveru třeba ani nepadla zmínka. Že mnohdy půjde o velmi pestrou kolekci, je nasnadě. Tentokrát se o ni postará zpěvák Everlast, DJ Ian Pooley, domácí Ewa Farna, Australan Conway Savage a seskupení Chaprál Crazy - Plesk!.

---

Luboš Kreč: Everlast - Whitey Ford Sings The Blues (1998)

Občas čítám o takovém a onakém folku, o různých podivnostech a rocku obráceném o 360 stupňů. Pak si vzpomenu na Everlasta, svéráznou postavu, která s nosem hodně nahoru kříží rap s folkem, country a pop-rockem. Druhá deska "Whitey Ford Sings The Blues" bývalého frontmana úspěšných, a zaniklých, House Of Pain má něco, co mi tolik chybí u běžných hiphopových desek: základ opravdové písničky. Eric Schrody, jak zní Everlastovo civilní jméno, se kupodivu projevil jako citlivý skladatel, jenž nechce ohromovat svaly a desítkami tetování, ale spíš minimalistickou, leč hodně nápaditou produkcí. Jeho skladby mají něco z posmutnělé nálady amerických přistěhovalců, zadumanosti prérijních kovbojů, nabouchaných rapperů a otrlých rockerů. Kdykoli mně doma zazní některá z Whiteyho desek, podmaní si mně zvláštní klid. Přesně takový, který vyzařuje z Everlastových pecek, hit "What It's Like" nevyjímaje.
Nejlepší skladby: "Funky Beat", "Death Come Callin'", "What It's Like"

---

Ondřej Michal: Ian Pooley - Since Then (2000)

Bylo to takhle k ránu. V kontrastu s novým dnem se za okny rýsovala Žižkovská věž. Z večírku už téměř všichni zmizeli a ani pití se už nějak nedostávalo. Pokojem se nesl svižný housový rytmus s jemným odérem latina. Ruku v ruce s chladným ranním vzduchem statečně bojoval s nevyhnutelným spánkem. Řev racků v úvodu "Bay Of Plenty", následovaný roztomilým a zároveň sexy zvukem trubky, z dřímoty vytrhnul úplně. Plážová hitovka "Balmes" jako by povzbuzovala Slunce na jeho pravidelné cestě na otevřené nebe babího léta. Křišťálově zářivý hlas Kirsty Hawkshaw hostující v dupárně "Visions" byl oním prvním slunečním paprskem, jenž našel odvahu a probodl chuchvalce cigaretového kouře u stropu místnosti. Předposlední housovka "900 Degrees" vyvolala vzpomínky na časy, kdy v Roxy úřadoval tehdy ještě zajímavý Loutka. Stejně je to zvláštní, že i v Německu dělají tak přitažlivý latino-house, prolétlo mi hlavou. "Tak co?", budí mě náhle Lucie, "Mám zavolat toho taxíka?".
Nejlepší skladba: "Bay Of Plenty", "Visions", "900 Degrees"

---

Tomáš Parkan: Ewa Farna - Měls mě vůbec rád (2006)

Od počátku tohoto seriálu jsem vyhrožoval, že se o téhle desce jednou zmíním, nyní tak nějak nastal správný moment. Ve chvíli, kdy mám chuť na nějakou nenáročnou muziku (na každého občas sedne) a nemám zrovna žádnou takovou k recenzi, dost často sahám právě po téhle desce. Mimo to, že je to jeden z nejlepších produktů pro teens (hned po Pavlu Horňákovi), který u nás kdy vznikl, je prostě výborně a chytlavě napsaná (a je mi jedno, jestli je to původní nebo vybrané) a skvěle vyprodukovaná a zaranžovaná (a je mi fuk, kdo za tím stojí). Obzvlášť vhodná tahle deska je na dlouhé noční cesty autem, kde vykoná tu samou službu jako Kabáti nebo Linkin Park. Mám takový pocit, že v případě "Měls mě vůbec rád" byl musicserver, konkrétně tedy kolega Martin Svetlík ve své recenzi, papežštější než papež. 6/10, které ji přidělil Filter, je dle mého názoru adekvátnější hodnocení. (Příště opět o skvělých a úžasných deskách!)
Nejlepší skladby: "Nebojím se", "Víkend", "Měls mě vůbec rád"

---

Honza Průša: Conway Savage - Nothing Broken (2000)

Conway Savage, člen Caveových Bad Seeds, mne před sedmi lety nadchl svým koncertem v pražské Arše. Tam vystoupil jako host Ellisových (The Bad Seeds, Grinderman) instrumentalistů Dirty Three (o těch někdy příště). Jeho komorní, zadumané, ale ne patetické rozjímání při klavíru zapříčinilo, že jsem si na místě koupil nahrávku "Nothing Broken". A za celou tu dlouhou dobu mne kratičké (něco málo přes půl hodiny) cédéčko neomrzelo. Klidná bluesově-folková melancholie vhodná pro chvíle, kdy chcete být sami. Rozjímání, pozastavení se a ohlédnutí zpátky. Ideální pro první podzimní podvečery, když teplota klesne tak, že je třeba ze skříně vytáhnout starý, pletený svetr. Písně, které si Savage sám napsal, už sice nejsou tolik postavené na klavíru, jako tomu bylo na koncertě, své místo tu mimo jiných mají i další kolegové z Bad Seeds - Martyn P Casey (basa) a Mick Harvey (bicí, kytary), Conwayův neškolený hlas doplňuje křehká Vivienne Gay.
Nejlepší skladby: "Don't Plan On Leaving Town", "Friend I Knew", "The Ones You Love", "These Are The Waves"

---

Milan Slezák a Jan Šída: Chaprál Crazy - Plesk! - Hladina mrkve v nepoměru s botanickou zahradou (1997)

Když jsme v Roxy viděli show Otto von Schiracha (před Skinny Puppy), zavzpomínali jsme i na jemu podobné u nás. Sdružení romantických primitivů Chaprál Crazy - Plesk! bylo u nás vlastně poněkud nedoceněnou kapelou. Veřejnost (i odborná) je brala většinou buď jako soubor pomatených šílenců, anebo jen jako prvoplánovou srandu. Do jisté míry tomu napomáhalo, že kapela kromě hudebníků disponovala i kostýmově vizuálními performery - tedy zvěřincem, který na sebe na scéně strhával takřka veškerou pozornost. Hudba se tak dostávala do ústraní. Pravda, jednotlivé skladby byly stylem každý pes jiná ves, ale hlavní devizou jsou především dadaistické texty stejně jako celá pleskáčská filosofie. Chcete-li toto pochopit, pouhý poslech alba vám nestačí, musíte pátrat dál...
Nejlepší skladba: "Kominík a Hemingway"

---