Když jsem slyšel od pardubické Vypsané fiXy před šesti lety její debut "Brutální všechno", byl jsem nahrávkou unešen a kapele předpovídal velkou budoucnost. A stalo se. Novým albem sice víceméně pokračuje ve svém dosavadním počínání, avšak určité změny jsou vidět, resp. slyšet. Přestože nejde o žádnou revoluci v tvorbě skupiny, zní to zkrátka jinak.

První důležitý rozdíl je post producenta. Zatímco první tři desky produkovalo duo Slezák-Fiala, na "Fenoménu" třímá dirigentskou taktovku Dušan Neuwerth. Jeho mravenčí práci s detaily a zkušené vyhrávky s všelijakými krabičkami během poslechu pravděpodobně nerozpoznáte, přesto je na desce Neuwerthovo kaučování cítit. O přehnaném experimentování nemůže být řeč, jde spíše o širší škálu zvuků a rozmanitější a propracovanější aranže.

Co však do uší praští zaručeně, je nálada jednotlivých skladeb; právě zde dlí největší rozdíl oproti předchůdcům. Pokud čekáte náklad bujarých a rozjařených punkrockových písní, jako tomu bylo v minulosti, budete s velkou pravděpodobností zklamáni. Vypsaná fiXa o poznání zpomalila a zklidnila, ovšem při zachování původní syrovosti. Téměř celou deskou se táhne jakási mollová melancholie. Ať už jde o kousky nadupané, nebo ty pomalejší, skoro všude je cítit tíseň a sklíčení. K ponuré atmosféře přispívá velkým dílem Mejlova vysoko kvílící kytara. Tento specifický zvuk se nenápadně objevuje hned v několika písních: nejznamenitější práci odvádí v tmavotmavé "Černej les".

S přehledem nejhlubší a nejniternější skladbou je "Papírová hyena", začínající pouze akustickou kytarou, na kterou se v průběhu nabalí Márdího rozněžněný vokál, Mejlova opět tesklivá elektrika a "Hyena" pak končí mohutnou gradací. Ponurost částečně kompenzuje několik šťavnatých, klasicky fixích skladeb. Pěkně zahopsat si můžete hned u titulní "Ruzyně", pořádný rozdováněný punk nabízí "Barová turistika". Zbytek těch ostřejších (moc už jich na "Fenoménu" nenajdete) má sice potřebný drive, přesto většinou nepůsobí nijak vesele. Velmi zajímavá je Mejnova téměř jazzová vložka na baskytaru v "Žeň koně". Pamlskem na závěr je pro Vypsanou fiXu naprosto netradiční, plně akustická "Antidepresivní rybička".

Texty, samostatná kapitola pardubické formace, si zachovávají stejný abstraktní opar, opět narazíte na mnoho surrealistických obrazců, skrytých výpovědí a pár známých postav. Beze změny zůstává i Márdího neurvalý hlasový projev. Skutečnost, že není kdovíjaký zpěvák, je v celkovém kontextu kapely spíše kladem.

Těžko říct, co vedlu fiXu k nahrání takovéhoto pochmurného materiálu. Posun je to ale více než vydařený, nový výraz kapele sedí. "Fenomén" ukazuje jinou tvář Vypsané fiXy, která se sice neusmívá, přesto se na ni znovu rádi podíváte.