Německý hudebník Michael Lückner měl na začátku našeho desetiletí rozjetou celkem slušnou kariéru s klubovým projektem Computerjockeys a následně i sólově jako Digital Jockey. Jenomže pak jednoho dne vzal do ruky elektrickou kytaru a bylo vymalováno. Pojmenoval se Guitar a po vzoru milovaných My Bloody Valentine začal hromadit kytarové vazby do podoby náladových kompozic. Páté album Guitar se jmenuje "Dealin With Signal And Noise", což je podle Lücknera stručný popis jeho nahrávací metody.

I zběžný poslech nové desky Guitar odhalí, že její autor je trochu schizofrenik. V pravidelném rytmu se na ní totiž střídají docela běžné "popové" kytarovky s instrumentálními nánosy hluku. V těch prvních jmenovaných většinou vévodí vokály Ayako Akashiba, jeho stálé spolupracovnice, a těm druhým zase shoegazingové kytarové stěny. To dělení neberte tak úplně přísně. I v těch nejpřístupnějších kouscích, jako jsou bezmála triphopové "Flowers Look Up Into The Sky" nebo "Just Like Honey" (coververze Jesus And Mary Chain), občas prosvitne nějaký ten splašený kytarový tón a v monolit kosmického šumu "Watch The White Bird" drží pohromadě zpěv. Při poslechu této písně jsem si vzpomněl na první inkarnaci našich EOST a album "Sussurate". S trochou nadsázky lze říci, že Guitar na jednom albu shromáždil všechny postupné verze EOST.

Lückner se asi těžko rozhoduje, kterým směrem se s Guitar vydat, a album "Dealin With Signals And Noise" trpí nevyrovnaností materiálu. Připomíná mi sampler nějakého nezávislého labelu. Ke zmatení pomůžou i tři skladby natočené s americkou post-rockovou kapelou Voyager One. Ty mimochodem patří mezi nejlepší včetně skvělé "Here". Když se na album podíváme z jiného pohledu, spatříme třináct cvičení na neobvyklé použití kytarového zvuku. Škoda jen, že některá jsou až příliš tuctová.

PS: Guitar zahraje 12. září v Paláci Akropolis.