Reedice starých nahrávek se hodnotí velmi snadno. Většinou je potřeba smeknout klobouk a říct, jak i dnes zní svěže, případně zaplakat nad tím, že se již nic tak úžasného dlouho nevydalo. V případě českého (##!!!###) znovuvydání EPčka Gastr Del Sol "Twenty Songs Less" to zas tak lehce ale odbýt nejde. Samozřejmě v jisté míře platí všechny výše řečené superlativy, ale jen slepé uctívání již prokázaného dopadu by bylo velkou chybou.

Vlivnost Gastr Del Sol lze velmi snadno vystopovat podle dobře čitelných otisků, které v hudbě zanechali členové kapely. V nejsilnější podobě (která se sešla právě při nahrávání "Twenty Songs Less") mezi ně patřili David Grubbs, John McEntire, Bundy K. Brown a Jim O'Rourke. David Grubbs vyšel z louisvilleské scény kolem Slint, odkud se přestěhoval do Chicaga a přibral k sobě Johna McEntirea a Bundyho K. Browna. Ti později odešli z Gastr Del Sol, aby hráli v post-rockové legendě Tortoise. Jako poslední se ke kapele přidal Jim O'Rourke, který vytvořil základ k přerodu kapely z běžného punku do experimentální podoby. Po odchodu z Gastr Del Sol se dal Jim O'Rourke na sólovou kariéru, krátké členství v Sonic Youth a především producentskou práci (v poslední době například Joanna Newsom).

Je zřejmé, že každá z těchto osobností silně zasáhla do vývoje hudby od poloviny devadesátých let až do současnosti. Po poslechu "Twenty Songs Less" je jisté, že spolupráce v rámci Gastr Del Sol silně utvářela hudební cítění každého z členů. Zvukově měl výslednou podobu EP na starosti Jim O'Rourke, který se postaral o produkční zásahy do muziky, když nechal prolínat linky akustické kytary s rychlými údery bicích, které v jednu chvíli stojí v protikladu ke klidu akustiky a jindy zpoza ní vystupují, aby se přirozeně přerodily ve zvuky venku si hrajících dětí.

Druhá strana je pak svými hudebními postupy experimentálnější než ta první. Otáčí se k avantgardě a lehce si pohrává s jazzem, který však O'Rourke nenechává volně plynout, ale dává mu pevnou podobu, která slouží ke kompaktnosti celého EP. Souvislost obou stran vinylu je stvrzena ve chvíli, kdy se elektronický pískot a rychlý akustický motiv vrátí k melancholickému tónu první strany s tím, že na rozdíl od propojení s předchozí dětskou hravostí je příkře odříznut elektronikou, která se postupně štěpí a končí tichem.

Gastr Del Sol dokázali na tak malém prostoru, který nabízí sedmipalcový vinyl, ukázat řadu do té doby jen zřídka vídaných postupů. Zvládli výborně propojit čistou akustiku s elektronickými, často atonálními zvuky a - velmi samozřejmě - k tomu všemu připojit i field recordings. To vše s takovou lehkostí, že deska v žádném případě nepřipomíná zvukové cvičení, ale jasnou hudbu.