Teď jsou teda páni rváči z The Police zpátky a společnost Universal se rozhodla oslavit jejich triumfální návrat hned dvojdiskovým výběrem. A dobře udělala. Ona je to totiž opravdu radost poslouchat. Písně jsou řazeny v podstatě chronologicky, od prvního singlu "Fall Out" až po "Tea In Sahara", předposlední track na posledním řadovém albu "Synchronicity". A tak můžete jasně sledovat vývoj, který kapela na pěti albech vydaných v průběhu šesti let udělala. Od punkové přímočarosti "Can't Stand Losing You", přes brilantní (a důkladně provařenou) "Roxanne". Od zadumané "Walking On The Moon", k dadaistickému popěvku "De Do Do Do, De Da Da Da". K dokonalé popové písni, kterou je bezesporu "Every Breath You Take", i k ostatním skladbám alba "Synchronicity", které už jasně předznamenává směr Stingova dalšího vítězného tažení.

I pokud jde o Stinga samotného, můžeme si užít jeho osobní vývoj na vlastní uši. Ať už jako zpěváka, kdy se jeho skřehotání ve výškách pomalu kultivuje a ohlazuje. Nebo jako textaře. Je zajímavé pozorovat, jaká si vybírá témata, jak je zpracovává, jak si hledá svůj styl vyjadřování. V podstatě tedy slyšíme růst kapelu i jednotlivce, jsme při tom, když se ze surového kamene stává pod tlakem dokonale vybroušený diamant. A to je opravdu zajímavá zkušenost.

The Police jsem začal poslouchat teprve někdy před deseti lety a postupně jsem si prošel všemi stádii klasického okouzlení. Až po vychladnutí a přirozený posun jinam. Třeba právě ke Stingově sólové dráze a ke všem kapelám, které jsem v raném mládí zameškal. A v záplavě nových kapel jsem tohle trio vlastně považoval za totálně uzavřenou kapitolu. Ze všech vykrádaček "Every Breath You Take" už se mi trošku zvedal kuférek. Když se objevily zprávy o comebacku, nechalo mě to tedy docela v klidu. Ale jak teď ty tři chlapíky poslouchám, nestačím se divit, jaká je to paráda.