Prostě sranda. V téhle vlně (nebo pseudovlně?) nu-disca nebo nu-rave nebo říkej-tomu-jak-chceš nemá smysl se nějak pitvat. Prostě tady je. Je tady jako reakce na určitý stav na hudebním poli, má svoje klady, má svoje zápory, má svoje příznivce a má svoje odpůrce. Jako všechno. Nejlepší na tom ale je, že v tomhle konkrétním případě je lidem, co jsou pro, úplně u zádi každá vidle hnoje kohokoliv, kdo je proti. Jde o srandu. V případě "Idealism" německé dvojky Digitalism jde fakt jen o srandu.

Jens Moelle a Ismail Tuefekci se zkrátka akorát trefili do nálady současných klubových parketů. Začalo to remixy pro Toma Veka, Daft Punk, Klaxons, Depeche Mode, The Futureheads a další, pak přišla první vlastní skladba, druhá, do toho podobní bardi na vedlejší větvi (Justice a tak), nadšení lidi pod pódiem, adorace Daft Punk a už to jelo. To samé pro ty, co to potřebují jasně a prostě: Digitalism jedou v žánru míchajícím disco, house, rock a punk, v žánru, ze kterého je letos každý, kdo chce být in, hin.

Poslouchat "Idealism" je jako hrát na schovku. Dobrodružství z neobjeveného, napětí z nalezeného. Hoši mají rádi Daft Punk ("Moonlight", "The Pulse"), Junkieho XL ("I Want I Want", "Idealistic") a - kdyby "I Created Disco" nevyšlo takřka zároveň, přijde teď Harrisovo jméno - 80. léta ("Home Zone"). Tuhle lásku přetvářejí do skladeb, které nadupává těžká bzučivá basa ("Digitalism In Cairo" je zářný příklad) nebo hejskovský vokál, který třeba z "Anything New" dělá ryzí disco-punk.

Patnáctka zářezů na debutu Digitalism je přitom pitomě tucková jen zdánlivě, a to nejen proto, že Moelle a Tuefekci rovný beat občas zlomí a stopáž zkrátí i pod tři minuty. Melodie totiž často jako by něco řeší - důkazem budiž třeba melancholická "Apollo-Gize Final Mix". Není to zkrátka jen juchačka na party. I když vlastně možná je, to je jasný. Digitalism se na téhle desce baví. Vidle s hnojem zapichují za vepřín. Prostě sranda. Tak se bavte. Než to přejde.