Na pokoji číslo 523 newyorského hotelu Sheraton zařinčel telefon. Zvoní sotva pět vteřin, pak se ozve mužský hlas. "Ahoj, právě jsem se vrátil z tělocvičny. Když jsem slyšel telefon, věděl jsem, že to budeš ty," řekl do sluchátka Gas Lipstick, bubeník finských HIM . Jeho skupina, která dokončila šesté studiové album "Venus Doom", právě byla na koncertním turné po Americe. K dobytí zaoceánské země měla seveřanům pomoct společnost jiných populárních kapel: Placebo, Linkin Park a My Chemical Romance. HIM se každopádně v USA líbilo. Alespoň tedy podle Lipsticka, rázného bubeníka a fanatika do hokeje.

Jak si turné užíváte?

Nad očekávání skvěle. Je to pro nás báječná příležitost, jak si získat v USA širší obecenstvo, protože díky headlinerům chodí na naše vystoupení hodně lidí. Je jasné, že fanoušky táhnou hlavně Linkin Park a My Chemical Romance a na nás jdou jako na vesměs neznámou kapelu. Ale daří se nám, je zábavné sledovat, jak jsou na začátku našeho koncertu lidé ztuhlí, nedůvěřivě se na nás dívají a na konci se baví. Je to pro nás hodně povzbuzující.

Dohromady jste docela podařená směska muzikantů...

To jo, hudebně jsme všichni někde jinde. Ale já vidím v té pestrosti plus, navíc spolu v backstage vycházíme všichni skvěle. Že bychom se třeba hádali s emákama nebo tak, to vůbec. Panuje u nás velice uvolněná atmosféra, nikdo si na nic nehraje. Věřím, že na pódiu dáváme dohromady pěkný balíček hudebního zážitku.

A co Amerika obecně?

Jsem velký hokejový fanda, takže mě dostává hlavně místní hokej. Myslím, že i hodně lidí z Česka to tu sleduje. Mimochodem, už jsme spolu dlouho nehráli finále, co? (smích) Ale Amerika je krásná země. Dokážu si představit, že tady jednou budu žít. Všude je to sice jiné, protože jsou USA rozlohou veliké, takže je rozdíl, jestli jsi v New Yorku nebo někde jinde. Ale ve výsledku mám jednoznačně pozitivní dojem.

V září se vracíte domů, čeká vás křest nové desky "Venus Doom". Nač se mají lidé těšit?

Je to nejtvrdší a nejvíce metalová deska naší diskografie. Vždycky jsme se orientovali na kytary a klávesy, ale novému albu dominují ty kytary jako ještě nikdy. Na "Venus Doom" je fakt hodně riffů, já si dokonce myslím, že to zní jako Black Sabbath.

Až tak?

Jo. Kdybych to měl k něčí tvorbě přirovnat, byli by to jednoznačně oni. Bez přehánění je naše nová deska tvrdá, těžká a temná. Je to tak trochu risk, když s ní jdeme před naše posluchače. Myslím, že budou překvapení.

Podle zpěváka Ville Vala by "Venus Doom" měla být specifická hodně osobními texty...

Ville má za sebou těžké období. Rozešel se s přítelkyní a jeho kamarád spáchal sebevraždu. Je to hodně citlivá záležitost. První singl z desky se jmenuje "Kiss Of Dawn"a je věnován právě jeho příteli. Chci tím říct, že všechen ten smutek, splín a deprese se v textech projevily. Proto jsou takové, jaké jsou.

Čím to je, že umělci tvoří svá nejlepší díla nezřídka v depresích?

Já myslím, že člověk v takových chvílích musí něco dělat, aby se nezbláznil. Záleží na profesi. A když je člověk muzikant, dělá jednoduše to, co umí - hudbu. A otisk z takové životní situace může být velmi silný.

Má na vaši tvorbu vliv fakt, že pocházíte z chladné Skandinávie?

Asi ano, nějak to máme biologicky vloženo, i když nejsme nějak výrazně smutní lidé. Ale pravdou je, že čím víc sluníčka, tím jsou lidé od přírody jakoby víc v pohodě. A platí to i obráceně.

Kdy se vám lépe tvoří? Během polárního dne, nebo naopak v noci?

Bude to padesát na padesát. Lidé ve Skandinávii jsou na tohle zvyklí.

Co vy a finská kultura? Schválně, kdo je vám bližší: Mika Waltari, nebo Kari Hoktakainen?

Waltari. Měli jsme ho už ve škole jako povinnou četbu. Jo, Waltari je dobrej.

IFK Helsinky, nebo Jokerit?

Fandím oběma mužstvům. Kromě naší ligy sleduji taky NHL a jsem velký fanda národního mančaftu. Měli bychom už konečně vyhrát mistrovství světa. Naposledy se nám to podařilo v roce 1995, to jsme tehdy porazili výjimečně i vás. (smích)

A do třetice: Rasmus, nebo Nightwish?

Mám všechny ty chlapce moc rád, jsou to skvělí lidé. Ale abych ti odpověděl na otázku, šálek mého čaje není ani jedna z těch kapel. Finskou hudbu moc neposlouchám, mám raději jinačí kapely. Teď jsem třeba narazil na báječnou americkou skupinu Camelot, ta mě dostala. Hrají takový symphony-metal, mají hodně klasických nástrojů, sborů a tak. Po jejich koncertě na Floridě jsem se seznámil s jejich bubeníkem a od té doby jsem jejich fanda. No a moje stálice v oblíbencích jsou už dlouhá léta Slayer.

Čeho byste chtěli v hudbě ještě dosáhnout?

Sny a cíle se často posunují. Třeba v patnácti jsem toužil po tom, že si jedenkrát na jednom pódiu zahraju s Metallikou. Tehdy mi to připadalo úplně mimo realitu a vidíš, podařilo se nám to v Londýně. Takže tenhle jsem si splnil. Teď toužím po tom, že bych si zabubnoval v Madison Square Garden, domácí aréně New York Rangers. A výhledově? Přál bych si, abychom s HIM vydrželi na hudební scéně tak dlouho, jako třeba AC/DC nebo Aerosmith. Není totiž umění prodat třicet milionů kusů prvního cédéčka a pak upadnout v zapomnění. Umění je vydržet.

Kdy vás uvidíme zase v České republice?

Na jaro příštího roku plánujeme turné po Evropě na podporu "Venus Doom", takže to v úvahu připadá někdy ke konci května.