Ačkoliv jsme teprve v polovině roku, již teď je jasné, že ti poslední, kdo mohou remcat na nedostatek koncertních událostí, jsou příznivci electronic body music (EBM), nebo chcete-li elektro-industriálu. Po květnovém vystoupení psychopatických Američanů Psyclon Nine, festivalové zastávce legendárních Frontline Assembly a připravovaných vystoupeních Young Gods, Nine Inch Nails či Tactical Sekt se do naší kotliny přijela podívat další legenda, tentokrát kanadští Skinny Puppy.

Tomu, kdo se aspoň minimálně orientuje na temné elektronické scéně, význam této v současné době dvojice nemá smysl nějak zvlášť vysvětlovat. Byli to právě oni, kdo položil kolejnice stylu, po nichž pak mohlo projet nespočet jejich následovníků a obdivovatelů. Naposledy jsme měli možnost je vidět před dvěma lety na festivalu Love Planet a přestože jejich vystoupení na mě tehdy udělalo hluboký dojem, nemohl jsem se zbavit pocitu, že prostředí uzavřeného klubu k jejich hudbě patří lépe než otevřená festivalová pláň.

V pražské Roxy se coby support představil zvukový bordelář Otto von Schirach a hned po pár okamžicích jeho setu bylo jasné, že jako předskokan nebyl vybrán náhodou. Vyzbrojen pouze laptopem a mikrofonem, v převleku za jakéhosi supermana z béčkového komiksu, pobíhal po pódiu a vydával nelidské zvuky, které pak ještě nechával zkreslovat hlasovým vokodérem. Přiblížit jeho hudbu je prakticky nemožné. Změť hluků a ruchů propletených nesourodými útržky rytmů a hlasových samplů, utápějících se ve vlnách zefektovaného řevu, to je v kostce tvorba tohoto mladého Američana. Na konci svého vystoupení se pak proměnil v opravdového hrdinu a se světélkujícím mečem v ruce svedl boj s obří příšerou.

Hvězdy večera ukázaly, že nejsou žádní lidumilové a napěchovaný klub, který se utápěl v potu a kde se minutu od minuty zhoršovala možnost volně dýchat, nechali notnou chvíli čekat. Nakonec předstoupili pouze v dvoučlenné sestavě čítající bicí a klávesy. Kevin Ogilvie zůstal za bílou krví potřísněnou zástěnou v levé části pódia, odkud i zpíval. Odtud také předváděl jakési stínové divadlo. Ve chvíli, kdy vystoupení začínalo gradovat, došlo k nejméně chtěné situaci a v sále zavládlo ticho. Potíže s dodávkou elektrického proudu způsobily, že se kapela odmlčela na víc jak půl hodiny. Když už většina diváků ztrácela naději a řady pod pódiem začínaly řídnout, hudebníci se znovu objevili v plné síle a s o to větším odhodláním svoji obskurní show dotáhnout do konce.

To se již před publikem zjevil i frontman. Zamazaný od krve a omotaný hadicemi zvěstoval své hrůzné obrazy současného světa. Kevin Ogilvie se předvedl jako skutečný herec a jako zraněný android vracející se z těžkých bojů s vytékající krví z úst se potácel po scéně. V tu chvíli jsem měl pocit, že jsem se ocitnul uprostřed děsivého sci-fi komiksu, jenž je prodejný pouze osobám starším osmnácti let. K dokreslení podívané posloužily zadní projekce, vesměs postavené na abstraktních, těžko uchopitelných motivech. Nicméně tváře Krista či prezidenta Spojených států prolínající se s raketami, plameny či jadernými výbuchy, byly jasně rozpoznatelné.

Přes nelidské horko, panující v klubu, a půlhodinový výpadek, který mimochodem kapela beze zbytku svým fanouškům vynahradila i za cenu porušení policejní hodiny, návštěva této temné legendy byla jednou z největších hudebních událostí tohoto léta. Milovníci elektronické temnoty ten večer opouštěli Dlouhou ulici znavení, na kost propocení, avšak navýstost šťastní.

Skinny Puppy, Otto von Schirach, Praha, Roxy, 9.8.2007