Ostrovní kytarové party jsou podle mnohých takovým malým zářivým středem v černočerné tmě naší hudební galaxie. Mají prý potenciál, nápady, schopnosti a ještě se umí dobře prodat. No nevím. Třeba to tak bude. A i kdyby ne, pár let to ještě Chrise Martina, Toma Chaplina a jemu podobné slušně uživí, tak co už. Přeji jim to. Jim jo. Nikdo po mně ale nemůže chtít, abych si sedal na zadek z dalších a dalších epigonů, kteří se objevují s téměř ubíjející pravidelností. A propos, dalšími pány na holení jsou Ghosts.

Nebudeme to nijak natahovat. Kapela Ghosts vzešla z londýnské scény a své jméno si udělala už prvním singlem "Stay The Night". Polovina z vás by sice při poslechu a neznalosti interpretova jména ihned vyhrkla, že "To jsou Keane, ne?", ale musí se nechat, že tahle zlodějina je to poslední, co by v konečném součtu vadilo. Minimálně vás nabudí a donutí poslouchat dál. Jenže...

Ještě tak dvě následující skladby si užijete. Zejména titulní hit "The World Is Outside" vyčnívá jak blázen. Sám jsem už nějakou dobu nepoužíval tlačítka repeat s takovou frekvencí stisku. Uděláte si dobře. Trvá to ale jen krátkou chvíli. Zbytek je jedním velkým vystřízlivěním.

Hádáte, že kluci mají spoustu energie, chuti tvořit, hrát, slavit a že se při natáčení ve studiu určitě moc a moc nasmáli, taková to byla bžunda. Ale to fakt jenom hádáte, protože v dojmu, který ve vás jejich debutové album zanechá, o tom všem není ani zmínka. Zůstane jen velké zívnutí, možná snad pochybnost, jestli v tom není něco víc a vy hlupáci jste to nepochopili. Žádný strach. Tohle nejsou Radiohead. Bohužel pro Ghosts na tom vážně není zhola nic.

Ani po všech těch palcích směřujících k zemi jsem se ale nakonec neodhodlal jít s hodnocením "World Is Outside" pod hranici pěti bodů. Průměrnost budiž tedy pro dnešek nejvyšším vyneseným a zcela zaslouženým trestem. Teď uvidíme, jak moc nám spraví chuť noví Coldplay. Budeme hodně zlí, jestli s tou károu konečně někdo nepohne, to si pište!