Zaplněná, vyprodaná Archa se 12. července 2007 měla stát svědkem prvního vystoupení freakfolkových Cocorosie v Česku. To se sice stalo, dojmy z akce však stigmatizuje několik vcelku očekávatelných nepříjemností.

Koncert jako takový začal s poměrně solidním zpožděním. Blížila se půl devátá, když na pódium v téměř vydýchaném sále vylezl beatboxer Tez, který s Cocorosie jede turné. Předvedl pět sólo skladeb, z nichž každá byla mnohem víc než "předskakováním" nebo hudebním aperitivem. Počas přibližně pětadvacetiminutového setu se mu podařilo víceméně se neopakovat, nesklouznout ani minimálně do monotónnosti a vystřídat neuvěřitelný rejstřík hlasových triků. Z některých až bolelo v krku. Obligátní otázka byla: "Jak to ten člověk dělá?" Za necelou půlhodinku stačil předvést nejtučnější beaty, hlučné scratche, parodii na r'n'b zpěv, drum&bassové rytmy, všechno pravidelně podávané ve dvou až čtyřech (##!!!###) překrývajících se zvukových vrstvách. Obličeje okolostojících v publiku reflektovaly krajně fotogenicky údiv. Tez nejen že se očekávaným stars vyrovnal, v určitých chvílích bylo jeho vystoupení záživnější než samotné Cocorosie. Stejně na publikum působil i jeho "freaky" vzhled.

Po odchodu Francouze, provázeném ohromujícím aplausem, nastala nesmyslná prasklina v gradaci koncertu. Několik dalších desítek minut z reproduktorů hrály starší skladby Cocorosie, podbarvené neuvěřitelně dusným ovzduším, fotografy z jiných hudebních periodik, nadrženě se peroucími o místo a nakonec mezi sebou. V backstage pobíhal promotér a přísahal bych, že se snažil přemluvit Cocorosie, aby už šly konečně hrát. Nedařilo se mu. Mezitím klavírista koncertní bandy sester Cassadiových přinesl na pódium kytaru, kterou za tři minuty znovu odnesl, aby přinesl harfu. Těžko říct, kdo a z kterého organizačního týmu je takový idiot, že není schopen postavit základní organizační strukturu koncertu pouhých dvou hudebních projektů (když počítáme i Teze). Nastalo několik vln místy extatického, místy naštvaného křiku, které mělo přinutit Bianku i Sierru konečně i s kapelou vylézt na podium. Po chvíli se (konečně...) podařilo, ze zákulisí se objevil basák, jenž posléze (nekecám!) zkoušel funkčnost nástroje a snažil se nazvučit. Proč až teď, když celá aparura byla přichystána viditelně dávno? No a za pár chvil už se na stage pozvolna sunuli kompletní Cocorosie. Trvalo to, ale vítal je nadšený ryk a tleskot.

Prvním vizuálním dojmem, který upoutal pozornost, byla možná hraná opilost Bianky. Hastrošila si to cloumavě ke stolečku s hračkami a s nahnutou sklenicí červeného v ruce spustila dost nečitelný úvod "Houses". Pro začátek koncertu nejlepší volba. Stejně jako na cd i naživo funguje Sieřin operní zpěv jako spár, vytrhávající posluchače z kontextu reality. To se, vzhledem k natěsnanosti publika a nedýchatelnému ovzduší, skvěle hodilo. Po skončení kousku Sierra se sladkým úsměvem prohodila "Thank you" a navázala tak první kontakt s publikem. Tuto práci vykonávala prakticky pouze ona, Bianka, kromě toho, že se nesměje vůbec, prohodila za celý koncert jednou "Thanks", otočena zády k publiku. Obecně působila dojmem, že ji koncert příliš nezajímá. To může být cool póza, jenže u ní to neprošlo. Působila zkrátka vlažně, nevtáhla diváky do koncertu, i když rapuje a zpívá zcela svůdně.

Dalším podávaných chodem byl "Promise" z posledního LP. Opět výborná volba setlistu. Skladba byla pojata jako celý koncert: oproti provedení na nahrávce byla kompozice vystavěna volněji, flow Biančina rapu se tak striktně nedržel dob, Sieřin zpěv spíše mezi dobami volně přetékal, než že by na nich nějak upjatě bazíroval. Ve chvílích, kdy to na koncertě bylo potřeba, naopak beatboxový podklad ještě přitvrdil, přešel na úderný dvoudobý rytmus a rapované texty se zasekávaly do ucha s udivující ostrostí. Taková chvíle nastala například při "Werewolf", kterou spolu s "Japan" označuji za vrchol koncertu. Ten se mimochodem skládal z drtivé většiny ze skladeb z poslední desky "The Adventures Of Ghosthorse & Stillborn". Z ostatních alb zaznělo nejnezapomenutelněji "Beatiful Boys", kde Bianka s klidem převzala vůdčí vokální roli. Skladbu navíc perfektně vylepšilo hraní si s rychlostí provedení: úvodní sloky byly zpomaleny k nepoznání. Jestli něco nelze Cocorosie vyčíst, je to neochota na koncertech experimentovat a improvizovat.

Jenže je i co kritizovat. Kromě toho, že Sieře poskakování po podiu zkrátka nějak nemůžu uvěřit, hlavní výtka se musí týkat samotného hudebního provedení. Nemohu říct, že Cocorosie jsou dobře sehraní. Prostě nejsou. Místy za uši tahala sonická rozepře mezi baskytarou a pianem. V některých místech to bylo tak evidentní, že se pianista zeširoka smál. V momentě, kdy spustila celá kapela najednou, byla slyšet jasná nesladěnost (kazila dojem z jinak perfektního "Werewolf"). Do třetice vadilo příliš ze řetězu utržené hračičkaření, které se nepodařilo vždy sladit k dokonalosti. Příjemným zpestřením byl jeden z kusů doplněný o zpěv paní Cassadiové, matky obou sester.

Naštěstí pro atmosféru akce však bylo publikum obecně vstřícnější než já, a tak došlo na dvojité přidávání starších věcí, opět patřičně upravených experimenty s tempem a přidanými zvuky. Ještě chvíli po už definitivním odchodu Cocorosie z podia zněl Archou příjemný hluk, vyjadřující jasné sympatie. Můj dojem z koncertu je dobrý. Hudební událost roku to rozhodně nebyla (tou je pro mě prozatím vystoupení Walls Of Jericho na Rock For People), ale koncert to byl rozhodně nadprůměrný. K dokonalosti chybělo odstranit stupidní organizační mezery, působit při vystoupení autentičtěji a méně přejetě a sehrát se i v experimentování. Spokojenost je holt u mě neúplná.

Mimochodem: Videoprojekce, kde z Davidovy hvězdy doutnají svastiky, to se dá zdůvodnit tím, že je někdo "freak"?

Cocorosie, Tez, Divadlo Archa, Praha, 12.7.2007