Honza Dědek před časem patřil k jedněm z nejplodnějších a dle mého názoru také nejlepších redaktorů časopisu Rock & Pop, poté psal i do Elle, aby v současné době pracoval hlavně v Reflexu. Mimo jiné po mně také "zdědil" hudební magazín Tón (u něj je to Nóta) na serveru Novinky.cz, který jsem přestal po roce a půl dělat v květnu tohoto roku, samozřejmě kvůli MusicServeru. Ač jsme se v reálu nepotkali, rád mi poskytl emailový rozhovor. Přece jen jsme oba Honzové...

Už s tebou někdo dělal rozhovor? Více jsi asi zvyklý na to, že se ptáš ty…

To je pravda, poměr mnou kladených otázek vs. otázek přijímaných je asi tak 1000:1. Ale že bych už si zvykl se ptát, to musím popřít. Nicméně mám za sebou asi tak tři rozhovory v roli zpovídaného. To však bylo ještě v dobách, kdy jsem asi tak půl roku měl kapelu New R. View. Sice jsme nikdy nekoncertovali, ale tisková reklama byla olbřímí a náš druhý demosnímek jsme natáčeli ve studiu Ebony – před námi odtamtud odjel Shalom s Bránou vzkazů a po nás nastupovala Lucie, aby zde zrealizovala desku Černý kočky mokrý žáby. To byly doby…

Popovídej víc o své dráze muzikanta. Jakou jsi měl v kapele úlohu a proč jsi toho nechal?

Skládal jsem písničky a hrál na kytaru. Nutno ovšem uznat, že my jsme natočili na demosnímky všeho všudy šest skladeb, celkem jsme jich měli asi deset. Přesto se dvě hrály na Radiu 1; inu, kamarádi. Nikdy jsme ale neměli štěstí na zpěváka; vyzkoušeli jsme asi tři. Jednu dobu jsme testovali i Honzu Vlasáka, který dnes staví Kodymovi a dalším kytary a hraje (nebo možná i zpívá, tím si nejsem jistý) v U2 Revival bandu. Ale tak úplně jsem toho nenechal, pořád si doma brnkám na kytaru a pořád ještě jsem se nezbavil snu, že jednou založím kapelu, která bude lepší než U2.

Mohl bys prozradit něco o sobě, jak jsi starý, tvůj hudební a pracovní vývoj a podobně?

Je mi osmadvacet, toho času bezmála devět let u novin. Nejprve v časopise Rock & Pop, onoho času ještě čtrnáctideníku, později měsíčníku. Prošel jsem s ním pět redakcí a několikero střídání stráží. Nějak paralelně jsem začal psát do MF Dnes, Lidových novin, Mladého světa, Reflexu a Večerníku Praha (bodejť by ne, když tam pracovali samí kamarádi, kdysi kolegové právě z Rock & Popu). Pak přišla externí spolupráce s módním časopisem Elle (a tenhle časopis já vážně miluju, protože móda mi připadne beztak zajímavější než hudba – to se řekne, že se letos budou nosit proužky a je vystaráno, žádné recenze a dohady), nedohoda nad chystanou koncepcí časopisu Rolling Stone s jeho vydavatelem, kniha o Lucii, tři měsíce ve filmovém časopisu Premiere a od května konečně Reflex. A dost si to tam užívám.

No a co Novinky.cz? :)

Novinky jsou moje nejčerstvější práce a snažím si ji taky užívat, ale mám jeden velký handicap – přede mnou hudební stránku na Novinkách dělal člověk se znamenitým smyslem pro vyvážený bulvár… Budu se muset ještě hodně snažit, abych měl alespoň poloviční čtenost.

Nedávno vyšla tvoje knížka – Šrouby do hlavy o skupině Lucie. Slyšel jsem, že její vydání bylo několikrát odloženo. Co bylo důvodem?

Těch důvodů byla celá řada. První termín jsem tak úplně nestíhal já sám – sběr materiálu, přepis několika desítek kazet a vyslýchání všech svědků zabralo víc času, než jsem čekal. Pak se zase členům kapely Lucie nelíbilo, že byli při svých zpovědích až příliš upřímní, pak přišlo na přetřes grafické ztvárnění knihy, vše se tedy znovu předělávalo a při té příležitosti ještě jednou autorizovalo, upravovalo, dopisovalo, škrtalo a přidávalo… Z loňského září tak byl nakonec až letošní květen.

Mně osobně totiž právě trošku vadí skutečnost, že se kniha téměř nedotýká soukromí členů Lucie, i když i ono určitě velmi ovlivnilo jejich tvorbu (a fanoušky velmi zajímá). Musel jsi toho vyškrtat hodně?

Soukromí je soukromé, píšu v této knize v kapitole o Robertovi Kodymovi. Robert si na něj potrpí opravdu hodně, ale to do určité míry všichni. Snad jen David Koller svou první manželku a syna Adama netajil. Škoda, protože vše, co bylo v první verzi mé knihy, už beztak všichni věděli – kdo s kým kdy chodil, kdo je rozvedený a kolikrát. Stejně jako jsou dobře známé některé opilecké historky, zejména z počátků kapely Lucie. Mělo to tam být, ale skupina měla při autorizaci právo veta. Nakonec vypadlo asi třicet procent z původního obsahu knihy. Dnes má kniha asi tři sta stran, tak si to spočítejte.

Jak se ti vůbec pracovalo se členy nejlepší a nejúspěšnější české kapely (pomineme-li Lunetic)?

Dneska už můžu přiznat, že před odletem do Kostariky jsem z toho měl strach – vlastně jsem kluky znal jen z několika rozhovorů, kdežto teď jsem uprostřed téhle čtyřčlenné komunity, která má svá léta daná pravidla, měl strávit více než měsíc. Alespoň za sebe však mám pocit, že jsme si rozuměli jak pracovně, tak lidsky. Všichni čtyři členové Lucie k výpovědím do knihy přistupovali velice poctivě, limitovala je jen jejich vlastní paměť, někdo si pamatoval každý den svého života, pro někoho bylo obtížné stanovit přesné datum události bez poznámky "plus mínus tři čtyři roky". Tím ovšem nechci tvrdit, že se z nás stali přátelé na život na smrt - od vydání knihy (29. 5. 2000) jsem nikoho z tohoto kvarteta neviděl.

Při své práci určitě slyšíš hudbu od rána do večera. Ale co se tobě osobně líbí nejvíce?

Přetěžká otázka, na níž existují odpovědi pouze v podobě klišé. Nebudu tedy tvrdit, že se mi líbí z každého žánru něco… Miluji šanson, zejména německý předválečný, Rudolfa Nelsona, Mischu Spolianského, Friedricha Hollaendera, Bertholda Goldschmidta a samozřejmě fenomenálního Kurta Weilla. Rovněž francouzský šanson má u mě své čestné místo, zejména Jacques Brel a Serge Gainsbourg. Strašně rád mám taky flamenko, vedle všeobecně proslaveného de Lucii hlavně Pacu Peňa, Pepeho Romera a Juana Martina. Ale vyrůstal jsem na klasice 60. let, prošel si zbožňováním Pink Floyd, zavrhl je s láskou k The Clash a zakotvil u nehynoucího obdivu k U2. A vlastně ke všem kapelám, které dokáží napsat písničku, která má stavbu, nápad, melodii – ať už jsou to z těch dnešních Oasis nebo Pearl Jam.

To jsi mě docela překvapil, samozřejmě první částí odpovědi. Jak ses k podobné hudbě dostal, přece jen lidé ve tvém věku většinou poslouchají současnější hudbu?

Potom, co jsem si v dětství dobrovolně-nedobrovolně prošel obdobím soc. popu, tedy Michal David, Kotvald & Hložek, Peter Nagy a podobní umělci (dnes velmi vhodní na zdařilý mejdan kolem čtvrté hodiny ranní), jsem se dostal k folku a odtud už vlastně k šansonu bylo celkem blízko; doma jsme měli desky Hany Hegerové, kamarádka zase Brela. Jenže zatímco klub přátel táborového ohně jsem záhy opustil (až na výjimky, samozřejmě, ale je Nohavica, Redl či Plíhal ještě vůbec folk?), tak šansonu jsem zůstal věrný, dokonce mě baví čím dál víc. To bude tím, že mám rád divadlo, kabaret a šantány… K rockové hudbě jsem se propracoval až někdy na střední škole, když jsem byl v roce 1991 na brigádě v Anglii a objevil druhou desku My Bloody Valentine a vše, co následovalo. V Praze pak Ecstasy Of St. Theresa, Naked Souls, vyškovské Here a další spřízněné kapely. O tom jsem taky začínal psát do Rock & Popu a postupně si doplňoval vzdělání i v dalších hudebních oborech.

Jakožto šéfredaktor internetového magazínu je má další otázka nasnadě. Jaký máš vztah k inernetu?

Jsem začátečník, doma mám internet teprve někdy od března. Prvotní horečku, kdy jsem spal jen pár hodin denně a jinak pořád vysedával u počítače a surfoval, už snad mám za sebou. Dneska internet používám hlavně jako zdroj informací - v tomhle ohledu neznám lepší médium.

Ačkoli jsi internetový začátečník, určitě ses setkal s mp3, Napsterem a vůbec novými formami distribuce hudby přes internet, ať už legální či nelegální cestou. Jak se na to díváš ze svého pohledu ostříleného hudebního publicisty?

Vlastně jsem se tím sám u sebe zas až tak moc nesetkal. K drtivé většině hudby mám přístup legální cestou, a pokud sháním něco, co není v běžné distribuci, obyčejně je to velmi obtížně k mání i přes internet. Pak musí vypomoci kolegové a to volím formu vypalovačky. Ovšem ani v nejmenším se nedivím, že kdo může, stahuje hudbu z internetu, empétrojkuje a vypaluje. Při současné ceně CD je to pro každého, kdo chce hudbu sledovat ve větší šíři, jediné východisko. Samozřejmě, že to okrádá muzikanty, ale to na druhé straně činily i audiokazety. Dnes je to jen v lepší technické kvalitě. Nehledě na to, že v případě skutečně oblíbené kapely dá většina lidí obyčejně přednost originálnímu CD. Aspoň myslím.

A otázka na závěr. Už ses někdy setkal se svým jmenovcem z chlapecké skupiny A-TAK?

Ještě ne – bohužel. Zatím jen chodí kamarádi a známí a ptají se mě, co jsem to zase vykládal v anketě časopisu Cosmogirl či Bravo za pitomosti... Mnohem lépe je na tom ovšem moje sestra, která pracuje na gramofonové firmě BMG, vydavatelství skupiny A-TAK. A tahle Kateřina Dědková se s Honzou Dědkem zná osobně. Prý je to velice milý a hodný kluk….

A ty asi budeš taky :). Díky za rozhovor.