Seriál "Co poslouchá musicserver" je tu od toho, aby se s vámi naši redaktoři a fotografové podělili o dojmy z alb, která je buď v poslední době zaujala, anebo neodmyslitelně patří do jejich playlistů. Připomeneme si jak desky dávno vydané, jimž se v médiích mnoho prostoru nedostává, tak alba nová, o nichž by ale jinak na musicserveru třeba ani nepadla zmínka. Že mnohdy půjde o velmi pestrou kolekci, je nasnadě. Tento díl bude věnován debutové desce kapely Slipknot, již zaniklé kytarové partě Sugar, přiblížíme si debutovou nahrávku řecké megahvězdy Heleny Paparizou, vzpomeneme na Tinu Arenu a vzpomeneme, kdo byli Mad Season.

---

Luboš Kreč: Slipknot - Slipknot (1999)

Ačkoli je stejnojmenný debut Slipknot u Roadrunner Records dost možná jejich nejslabší deskou, mám k němu intenzivní, niterný vztah. Dodnes z něj čiší agresivita, neurvalost, nekompromisnost, jaké snad žádná jiná tzv. nu-metalová skupina nikdy nedosáhla. Byly to právě projekty jako Slipknot, které onomu prázdnému a vyčpělému termínu nu(rap)-metal dávaly jakýs takýs smysl. Vedle načinčaných mazlíků Linkin Park a arogantních budižkničemů Limp Bizkit stáli Slipknot a Deftones jako strážci vlajky. Ačkoli následovníci "Slipknot", jmenovitě "Iowa" (2001) a "Vol.3" (2004) nabízely podstatně bohatší zvuk, propracovanější aranže a snad i melodičtější pasáže, velký debut svým nedokonale podmanivým mixem elektra a hardcore posloužil - překvapivě - jako jeden ze stavebních kamenů pozdější mánie zvané nu-metal.
Nejlepší skladby: "Eyeless", "Liberate"

---

Ondřej Michal: Sugar - Copper Blue (1992)

Kdybych měl jmenovat kytarové kapely z počátku devadesátých let, které považuji za zásadní, trio Sugar bych zmínil zcela jistě. S většími nebo menšími pauzami se k téhle partě stále vracím už od vydání jejich debutu "Copper Blue". Stejně tak jako v několika uplynulých jitrech při cestě do práce. Bob Mould, David Barbe a Malcolm Travis na prostoru dvou alb dokázali definovat svůj nezaměnitelný kytarový zvuk. "Copper Blue" je album doslova nadupané chytlavými, nařvanými, avšak zároveň pohodovými vypalovačkami, v nichž se nezapře vliv hudby šedesátých let. V podstatě se dá říct, že co skladba to hit. Ostatně pecky "Changes", "Helpless" nebo "A Good Idea", které vyšly i jako singly, to dokazují.
Nejlepší skladba: "Changes"

---

Pavel Novák: Helena Paparizou - Protereotita (2004)

Snad největší současnou řeckou hvězdu populární hudby Helenu Paparizou budou někteří možná znát jako vítězku Eurovize roku 2005, kdy se skladbou "My Number One" suverénně převálcovala všechny ostatní. O rok dříve vydala svou debutovou sólovou desku (již dříve se proslavila v duu Antique), na které se popravdě ještě trochu hledala, ale i tak je to velmi vydařené dílo. Taneční pop, poprock, trocha r'n'b, to všechno Helena zkouší, aby zjistila, který styl jí padne nejlépe. Osobně mi u ní nejvíc sedí rockovější poloha v "Taksidi Gia To Agnosto" a samozřejmě typická řecká laika v "M'agaliazei To Skotadi". Jen v samotném Řecku se alba "Protereotita" prodalo více než sto tisíc kusů a ani v dnešních dnech to nevypadá, že by se Heleně dařilo hůř.
Nejlepší skladby: "Taksidi Gia To Agnosto", "Matia Kai Hili"

---

Tomáš Parkan: Tina Arena - Don't Ask (1994)

Ač byla Tina Arena, svět o ní už příliš neví. Přičemž, co se týče techniky zpěvu a kvality hlasu, může v klidu konkurovat Celine Dion. Navíc Tina Arena je i muzikantka a skladatelka (její písničky zpívá kde kdo, včetně Lucie Bílé) a ze všech jejích desek i vystoupení je poznat, že ze sebe vydává to první a poslední. "Don't Ask" je vynikající popová deska doby, ve které vznikla. Mimo uvedených kvalit samotné Areny je třeba zmínit velice zajímavý zvuk, ale třeba i to, jakým způsobem pracuje s rytmickým základem - rozhodně se neuzavírá pouze do balad. Kdo má rád raná devadesátá léta, měl by tuhle nahrávku vyhledat, koneckonců je australským Albem roku 1995.
Nejlepší skladba: "Chains"

---

Honza Sedláček: Mad Season - Above (1995)

Pamatuji se, jak jsme vedli se spolužáky na gymplu velice "erudované" spory o tom, který že to grunger je ten nejdrsnější. Mým černým koněm bylo přitom vždy jen jedno jméno - Layne Staley. Zpěvák Alice In Chains to sice už na tomhle světě odpískal, ale usnout mi nedává pořád. Ještě radši než jeho domovskou kapelu si pak poslechnu malinko zapadlý projekt Mad Season, na němž s ním spolupracovali také kytarista Mike McCready (Pearl Jam), bubeník Barret Martin (Screaming Trees) a John Baker Saunders. Coby Mad Season fungovali pánové pouhý rok, přesto stihli vydat desku "Above", která v sobě spojuje chytlavost grunge, rytmičnost blues a údernost heavy rocku. K tomu přidejte Staleyho slovní psychedelii a nemůžete se nezamilovat.
Nejlepší skladba: "River of Deceit"

---