"Dostanou nás, dostanou vás." A dostali mě. Tak nějak by se dal parafrázovat slogan úvodní písně nové desky východočeského Imodia. Album se jmenuje "Stigmata" a název to není nepříhodný: po nahrávce vám opravdu zůstane v hlavě otisk, stopa, jakási památná jizva. Jenže na rozdíl od biblických znamení Ježíšova ukřižování tahle nedoprovází bolest, ale spíš radost. Dobrá, tvrdá a přitom nápaditá česká rocková deska totiž z útrob některého z majors neleze každý den. Co den, spíš rok, chtělo by se říct. Po grungeovém revivalu, jak by se dal s odstupem času nazvat jejich debut zpřed tří let, se broumovská trojice propracovala ke svébytnější produkci. Nápaditější a současně ostřejší.

V rozhovoru pro musicserver kluci z Imodia připustili, že se nechali inspirovat moderní vlnou takzvaného ema. Nečekejte ale litanie depresivních mladíků, kteří přišli o všechny iluze, které opustily jejich přítelkyně a smrt je jim v myšlenkách neustále v patách. Imodium si z notně nabubřelého žánru vzali za vlastní spíše jeho výrazovou strohost a umné spojení hymnických melodií a přímých riffů. Alespoň v prvních dvou třetinách nahrávky nenajdete ani památky po dřívějším zmateném hledání vlastní cesty v odkazu rozdrásaného Kurta Cobaina, klišovitých Creed a zábavového kýče.

Na "Stigmatech" si hudebníci nehrají na koncepční velkotvůrce, nepraskají ambicí bortit rockové mýty, netouží posouvat hranice. Pouze citlivě cizelují vlastní projev, dávají mu další rozměr: poučené posluchače svěžího hardrocku. Kytarové stěny jsou mohutnější než na debutu a je jich víc. S precizní, minimalistickou produkcí, stavějící na nenápadných, leč efektivních aranžích, vytvářejí model, který český mainstream dlouho postrádal. Pod nánosem nejapného hulákání Kabátu, prvoplánového odsekávání Cocotte Minute a směšných emo-nu-metal-core-blabla variací jako by se ztratilo, jak má vypadat poctivý, trendům a hype nepoklonkující tvrdý rock.

Imodium se na "Stigmatech" vrátili také k angličtině, kterou používali v počátcích vlastní kariéry. Zvláště čtvrtá "Sunday", tančící mezi rockabilly a stoner rockem, dokládá, jak dospělá skupina už Imodium je. Ovládla balanc v prostřed návalů vzteku, výbušnosti, romantických záchvatů a manického běsnění.

"Stigmata" dostala do vínku přehršel dobrých momentů, několik dokonce metalových pasáží a drobet slabin. Oněch třináct skladeb je přeci jen moc, kdyby zůstalo u deseti jedenácti, udělala by skupina lépe. Jak už to bývá, ke konci začne jinak výtečný dech lehce docházet, zvláště pomalé kusy nudí. Jenže předchozí nadechnutí bylo tak intenzivní, že kolaps stejně nehrozí.