"Jaké je to definitivně dospět?" ptá se Honza Balušek v hlavní recenzi na novou desku Tata Bojs "Kluci kde ste?" a následně upozorňuje, že jde o nahrávku hlavně pro posluchače, "kteří se nacházejí v podobné životní fázi jako členové skupiny." Vezmeme-li v úvahu následujících deset pohledů na album, asi na tom něco bude: starší redaktoři ji pochválili víc než ti mladší. A zatímco makrorecenze na předchozí studiovku "Nanoalbum" (historicky první makrorecenze musicserveru) dala v průměru osmičku, průměrné hodnocení makrorecenze "Kluci kde ste" se zastavilo skoro přesně mezi šestkou a sedmičkou.

---

Pokud vás přepadne chuť ostře reagovat na příspěvky v makrorecenzi v názorech, přečtěte si nejdříve článek K čemu jsou makrorecenze aneb hledání obecné pravdy. Třeba tím předejdete reakci vyvolané nepochopením, proč makrorecenze existují.

---

Dan Hájek - Deziluze jménem Třicátník (8/10)

Jsem s nimi naladěn na stejnou vlnu. Rozmýšlím nad všemi těmi věcmi zcela vážně, občas dokonce i s reálným pohledem na danou pointu. Duchem se však převtěluji do dětských let a jsem nekonečným snílkem vzhlížejícím do daleké i blízké budoucnosti. Ekologie mě zajímá, třídím odpad a jsem fascinován tím, že někdo dokáže spočítat a pak vydat zprávu, že za necelých čtyřicet tři let už nebudou žádné ledovce; smutné a drastické zjištění. Naše děti to budou mít těžké, možná se však stane onen zázrak a vše dopadne podle jiného scénáře, optimista se ve mě nezapře. Tata Bojs si toto vše uvědomují též a čestně své myšlenky převtělili do desky "Kluci kde ste?". Není to žádná deziluze, jsou to stále oni, vtipálkové s obrovským citem pro detail. Díky němu navazují nekonečné vřeteno s bavlněným vláknem, na které vážou jako malé uzlíky naleznuté potrefené filmové hlášky a servírují jeden hit za druhým. Třicátnický mindrák však nechali pověšený v šatníku a pod něj do krabice uložili nablýskané černé lakýrky. Jsou plni sil pro boj s dalšími peripetiemi a masírují si svaly, až jejich děti začnou pobíhat po pískovišti a v parku pokřikovat, aby si s nimi zahráli na schovávanou.

Jaromír Koc - Hudebně šlape jako snad nikdy předtím (8/10)

Tolik humbuku, ale v případě Tata Bojs naprosto oprávněně. Nová deska je dozajista adekvátním pokračováním výtečného "Nanoalba", osobně ji však vnímám úplně jinak než nahrávky předchozí. Zatímco jsem u toho minulého jsem sledoval spíše příběh vyprávěný v jednotlivých písních, na novince si mnohem víc vychutnávám pestrost hudby a neomalené zvukové kličky. Kromě pilotního singlu "Pěšáci" je tu kupa dalších jasných hitovek ("Kudu aditsuh", "Vítací", "Skovka"), ale i několik písní, které nutí k zamyšlení ("Eko echo", "Chudáci"). Malinko sice postrádám vábivý hlas Kláry Nemravové, ale na druhou stranu to kapele po hudební stránce šlape jako snad nikdy předtím. Jediné, co bych vytknul, je malá porce pozitivní energie, kterou Tata Bojs v minulosti rozdávali plnými hrsti. Ba naopak, dočkal jsem se i krátkého splínu, který mě při poslechu přepadl. Ale i přesto před deskou "Kluci kde ste?" smekám a upřímně gratuluji.

Tonda Kocábek - Tata Bojs nalezli sebe sama (7/10)

Kde jsou kluci, nevím, ale jisté je, že stárnou. Ohlížejí se. Zvážněli. Možná i tak trochu bilancují. Všichni, kteří k tomu ještě nedospěli, jim to samozřejmě nechtějí papat a okázale dávají najevo znechucení. Což je samozřejmě jen o tom, že si nechtějí připustit, že je to čeká taky. Stejně jako slovní hříčky ještě nutně nemusejí znamenat programové veselí. Lamenty, jak je ta deska jiná než nepřekonané "Futuretro", jsou k smíchu, protože jestli má novinka k něčemu jako celek nejblíž ze všeho, co kdy Tata Bojs udělali, pak je to právě "Futuretro". Jen ten původní medicínský název by tomu slušel víc. Nejcharakterističtější slovo, které mě tu napadá, je ale sebereflexe. Nalezení sebe sama. Potud (pro mě) vše v pořádku. S čím mám trochu problém, je produkce. Jakoby se hodně pospíchalo. Ty písničky při bližším ohledání rozhodně nejsou vůbec stejné nebo snad nápadu prosté, jen hodně podobně působí. A coldplayovsky unylý klavír, samply jen na ozdobu nebo unifikovaně znějící kytary jim moc k pestrosti nepomůžou. Navíc jako by ta energie, která Tata Bojs nikdy nechyběla, nějak tentokrát do záznamu neprofiltrovala. Ale přes to všechno - čím déle to celé poslouchám, tím víc se nemůžu zbavit dojmu, že zatímco "Nanoalbum" pro mě bylo úkrokem stranou, tenhle zdánlivý výlet zpátky je vlastně ve skutečnosti opět krokem vpřed.

David Věžník - Přímočarost, zábava, usedlost (7/10)

Tata Bojs jsou zvláštní tím, že čím blíž jim a jejich vydavatelství člověk je, tím víc chápe třeba video k "Pěšákům". Takhle blízko jim ale nemůžou být všichni, takže čím dál od Prahy, tím kritičtější a doslova nezaujatější pohled. K desce: přímočarost, zábava, usedlost. Tři slova, která charakterizují album "Kluci kde ste?" asi nejvíc. Přímočaré, přímé pop-rockové písně, které se nechtějí chlubit přehršlí samplů a aranžérských změn, které ale přesto nepostrádají v obou zmíněných složkách nápad. Zábavné texty hrající si třeba i s absolutním rýmem ("ohňostroj slávy... pár minut slávy"), to je známá věc. Usedlé melodie, vážné texty, to jsou složky u Tata Bojs spíš nové, byť se k nim vlastně směřovalo už dlouho. Ekologie, dospělost, určitý druh posmutnělé melancholie schovaný skoro v každé písni, tohle všechno dělá z placky desku ani ne tak klukovskou, jako spíš mužskou. Desku, kterou charakterizují třeba i tyhle tři výrazy: špičkový zvuk, nezaprděné češství a slušný standard. Detaily ale příště.

Eva Balaštíková - Zviklaní svými letitými zvyky (6/10)

Tata Bojs jsou fenomenální. Ve smyslu ojedinělého jevu. Ve významu národní hrdosti, hanspaulské domáckosti, mardošovské upřímnosti a neodmyslitelné poetiky slova. Po více než patnácti letech existence začínají nové období. Vrchol jejich tvorby je často spojován s albem "Ukončete nás...!", popřípadě s "Biorytmy". Vznik "Nanoalba" se veřejně odpouští díky nálepce "koncepční", "Kluci kde ste?" to však má těžké. Už není za co se schovat, nepřijímá se žádná omluva pro jednoduché veršovánky. Snaha vrátit se k počátku, najít se znovu v jednoduchých rýmech a prvoplánových melodiích, které mají s sebou přinést tu odlehčenost a přímočarou bezprostřednost, která pro ně byla ve své době typickou, vychází vstříc posluchačům jen napůl cesty. Charakteristickými znaky současné desky Tata Bojs jsou laskavé melodie, témata vyrovnaných třicátníků a jazyk bez dvojsmyslů. Právě ne/využití slovní zásoby a naivních drobností, které patřily k tvorbě TB, posouvá aktuální album mezi průměr a stylově ho řadí po bok "Nanoalba". Situace vývoje jejich materiálu modelově připomíná diskografii Becka. Nejlepší desky již natočené, status génia jasný, poslední dvě alba se oproti konkurenci stále vyvyšují, avšak v jeho vlastním repertoáru krouží u střední šedé. Neodmyslitelné zásluhy, za které má předplacený obdiv, ale žádná velká očekávání do budoucna.

Lukáš Franz - Díky, ještě mi není třicet (6/10)

Na úvod by bylo asi dobré předeslat, že mi bude teprve jednadvacet. Objem mých zkušeností v odměrce života ještě zdaleka nedosáhnul ke zvýrazněné hodnotě, o které se mluví jako potřebném minimu k tomu, aby o sobě člověk mohl prohlásit cosi o dospělém jedinci. Vlastně se ani nějak zvlášť nesnažím, abych se k té čárce dostal co nejdříve. Takže máte background, z kterého je vám jasné, že se tu nebudu rozplývat nad tím, jakou parádní desku o středověkosti (odvozenina od středního věku) Tata Bojs natočili. Já tuhle kapelu mám rád - líbí se mi "Futuretro", "Biorytmy" a občas si pustím DVD "Nanoalbum". Ale tady se stalo to, co nikdy nedělá dobrotu: naše cesty se definitivně rozešly. Zatímco já nemám vyřešeno skoro nic (včetně vlastního ega), Bublajs s Mardošou se usadili a (co hůř) začali o tom dělat i muziku. Co naplat, že "Pěšáci" jsou docela vtipní (ale rychle se oposlouchají), když zbytek desky je úplně jinde. Singl jako vábnička tady platí na druhou. Zatímco já si jako jeden z nejoblíbenějších brandů posledních dvou let vedu Durex, Tata Bojs pějí ve jménu "dětí vycházejících z mám". Zatímco já fotím digitálním olympusem, Milan Cais vzpomíná na lesklý papír a "Splasklé vzpomínky". Pokud jde o hudební stránku, jsou to o trošku kytarovější Tatáči, stále s jasně rozpoznatelným zvukem. Za deset let se ke "Kluci kde ste" třeba vrátím (ale neslibuju) a ocením to. Možná. Teď jsme každý jinde. Já se nudím, Tata Bojs baví. Myslím, že to není ničí chyba. A tenhle příspěvek je zase spíš o mně než o albu.

Honza Kulig - Život tak trochu utíká mezi prsty (6/10)

Kluci, tak tady jste. Nějak jsem netušil, co od nových Tatáčů očekávat. Na koncepčnost "Nanoalba" už asi nikdy nenavážou, "Kluci kde ste?" je evidentní návrat k jejich zřejmě nejlepšímu albu "Futuretro". Vše, co bylo po něm, šlo postupně s kvalitou dolů. Tata Bojs natočili desku zralých třicátníků. Téma, které se prolíná celým albem - pocit, že jim život tak trochu utíká mezi prsty. Což je docela fajn, ale vadí mi určité nedostatky v textech. Cožpak nešlo vymyslet lepší rýmy než nazí - mnozí? Mardošovi slovní obraty jsou fajn, ale málokdy se z nich vyklube ucelený text. Málo rýmu, ztrácí se rytmus, tudíž se není čemu divit, když pak nefunguje zhola nic. Kluci zní docela hodně kytarově - bohužel typickým českým bigbítovským způsobem. Elektronika je obvykle slyšet jen na začátcích songů, pak je odsunuta do pozadí. Tím album jednoznačně ztrácí na pestrosti a zní až příliš tradičně. Takže... fajn, ale... ale čekal jsem víc.

Pavel Parikrupa - Kluci proberte se! (6/10)

"Nanoalbum" bylo koncepční, "Kluci kde ste?" ne. Znamená to, že nové album Tata Bojs je antikoncepční? Ani náhodou. Jednak se na něm zpívá o netrpělivě očekávaných dětech deroucích se na svět (prý je "Vítací" zábavná jen na první poslech a pak je to pruda - možná, ale je to největší hitovka desky, kterou si budou lidi na koncertech zvesela zpívat), jednak ta koncepce, či lépe ústřední motiv, tu je, jen není programově přiznaný. I si troufnu nazvat tu koncepci jedním slovem: únava. Stárneme, máme děti, chceme spát, ledovce tají a my musíme vydat novou desku. Jsme hraví a jsme pořád kluci, ale už jsme sakra dospělí a ospalí. Jako by si Tatáči po multimediální nanohostině trochu zdřímli a jen když do nich někdo jemně šťouchne, vypadnou z nich perly ducha. Nebo taky ne - občas je to bohužel vata. Říkám to strašně nerad, ale i přes několik velmi dobrých písní toto rozhodně nebude album roku. Ne kvůli zvážnění, ale kvůli ospalosti. Vítací, Hlídací, Zívací.

Tomáš Tenkrát - Kristova léta daleko (6/10)

Je to vývoj kapely, vývoj úměrný věku. Mně není třicet a zdolání novinkového alba Tata Bojs pro mě znamenalo problém srovnatelný se snědením rajské omáčky ve školce. Nakonec jsem ji vždycky snědl (protože jsem musel), ale trvalo to dost dlouho a chuť na ni mě na dlouho přešla. Dalo by se říct, že teď už mi rajská chutná, ale trvalo to, než jsem tomu přišel na chuť. Věřím, že přijít "Kluci" za deset let, budou se mi líbit. Jenže Kristova léta daleko a já se s tímhle nedokážu nijak ztotožnit. Za ruku mě do hudební oázy vzala akorát "Kudu Aditsuh", "Hlídací" a úryvek z písně "Informační", začínající v čase 2:15, protože to je prostě roztomilý kousek (u Tata Bojs neslýchaný). Ale že je to hravá deska? Ty jo, to si přeci nemůžete nalhávat, vždyť je zatěžkána takovou melancholicko-depresivní dekou, že vstát z pod ní s úsměvem na rtech by dělalo problém i věčně vysmátému a propocenému tlouštíkovi, který se onoho času proslavil skokem hlavou do betonu. Hodně poslechů jsem jim věnoval, ale nezvykl jsem si. Byl jsem trpělivý, ale trpělivě trpět u hudby, to je přeci zbytečnost. V duchu Tata Bojs: ta neuchopitelná hmota z "Kluci kde ste?", které se říká hudba, prostě teď není moje krevní skupina.

Vašek Trávníček - "Eko echo" je regulérní bursíkovská agitka (6/10)

Před vydáním nové desky Tata Bojs jsem byl hodně v očekávání. Před lety mě uchvátili svým "Futuretrem", na kterém jsem obdivoval tři věci: vkusnou kombinaci elektroniky a kytar, melodičnost hudby a texty. Na aktuálním "Kluci kde ste? " jsou však kluci z Hanspaulky poloviční a to ve všech směrech. Elektronika ustoupila do pozadí a prim začaly hrát kytary, ovšem v době, kdy je máme na každym krku, je to spíš na škodu. Melodii sráží úsilí nějak tam ten text prostě nacpat ("Informační"), což dokonale rozdrtí stavbu písničky, a texty samotné ztratily hravost. "Eko echo" je regulérní bursíkovská agitka, ve "Splasklých vzpomínkách" se Mardoša zase nějak snaží to téma vyčerpat úplně ve všech ohledech. Síla textů na "Futuretru" tkvěla však právě v tom, že byly krátké (často se i opakovaly), až minimalistické. Uznávám, "fotím, tedy jsem" je skvělá hříčka, ovšem samotná písničku prostě neutáhne. Asi se divíte, proč jsem dal desce šestku, když jsem o ní zatím psal samé špatné věci. Ona totiž ta polovičatost platí skutečně ve všech ohledech: Půlka desky je vyloženě nezajímavá, v té druhé si Tata Bojs drží svůj standard. Vysamplované zvuky z kuchyně v "Hlídací" jsou skvělý nápad, podobně jako postupně gradující "Trilobeat" či "Nedám si, díky". Nemluvě o "Vítací", která připomíná "Vlezlou" z "Biorytmů". Kromě těch však deska obsahuje hodně té hlušiny. Ale třeba bude příště líp.

---

Album: Tata Bojs - Kluci kde ste?
Průměrné hodnocení: 6,6/10
Celkový čas: 46:44
Skladby: (Intro), Pěšáci, Trilobeat, Eko echo, Vítací, Nedám si, díky, Informační, Splasklé vzpomínky, Skovka, Spáč, Chudáci, Kudu aditsuh, Hlídací