Do maskérny se malou škvírkou protahují poslední zbytky předfinálového světla. Vzduchem krouží neposedné částečky pudru, snášejí se pomalu k zemi a obklopují zapomuneté třpytky, kterým se nepodařilo přistát na nervózní snědé pleti drobné tmavovlásky z Freiburgu. Devatenáctiletá Bahar Kizil se naposledy prohlédne v zrcadle a vyráží vstříc otevřené náruči úspěchu. Dnes večer totiž společně s Mandy Capristo a Sennou Guemmour vyhraje pátou řadu německé verze mezinárodní talentové soutěže Popstars. Singlem "Shame" a debutovým albem "Temptation" pak jejich společná kapela Monrose ovládne hitparády v Německu, Rakousku a Švýcarsku. A zavítá i na můj stůl. S předzvěstí, že tuhle směsici popu a r'n'b v Německu namíchali ti největší profesionálové.

Kouzlem (-ehm-) televizních talentových soutěží je to, že se s jednotlivými soutěžícími divák pravidelně nějakou tu chvilku setkává na obrazovce. Skrze ni si tak buduje na adepty na vítězství určitý názor. Sbližuje se s nimi. Je zvědavý, jak se jim bude dařit v díle dalším a dalším a dalším... Má dokonce možnost rozhodovat o jejich osudu. Je bohem. Vzniká tak jistá národní euforie. O soutěži píše veškerý bulvární tisk, lidé si jednotlivé pěvecké výkony probírají ve škole, v práci, v obchodech i na zastávkách městské hromadné dopravy. Soutěžící jsou v tu chvíli na samotné špičce pyramidy zájmu. A nakonec vzejde i vítěz. V případě soutěže Popstars hned tři. A ne ledajací. Národ si je vybral - jsou nejlepší z nejlepších.

Ale, k sakru, co já s tím? Tohle všechno bylo úplně v jiné zemi. Já je přece nevybíral. Já je neslyšel zpívat v televizi sentimentální písničky z mého dětství či aktuální pecky z mého oblíbeného rádia. Všechno tohle mě minulo. Ty dámy jsou mi ukradené. Základní princip téhle mašinérie je v trapu. Já vidím jen další umělý produkt pro komerčně hladovou skupinu společnosti, která nemá ani šajnu o tom, co že je to muzikantská dřina. Vidím přes všechno to pozlátko až na holou kost. A se stejnou skepsí jsem k albu také přistupoval. Neslyšel jsem to už někde? Není to příliš koncepční a prvoplánovité? Nechybí tomu duše? Či dokonce i nápad? A co ta druhá půlka alba? Stereotyp. Nuda. A poslední tři tracky? Depka. To se málem nedalo doposlouchat. Další přehrávání mě donutilo podlehnout rafinovanosti autorů a producentů - podupával jsem si u dvou či tří písniček, ale u závěru desky jsem stále trpěl a skřípal zubama. My si v Česku necháváme Langerovou, Horvátha a Drdu taky jenom pro sebe, takže na mě, prosím, s nějakým německým popstárovým triem vážně nechoďte. A prodávat se to může taky, jak chce...