Celá kauza "noví Sunshine" začala zhruba před rokem. Kay ohlásil, že s kapelou dělá na desce, která má být prudce odlišná od všeho, co kdy se Susnhine nahrál. Finální část příběhu právě probíhá a než turné Who Will Raise The Rabbits? skončí, probíhat bude. Od začátku ve vzduchu visela otázka, jak se s novým albem "Dreamer" Sunshine změní jako kapela sama o sobě. Jestli se spolu s přechodem od rozbitých zvukových stěn, jejich vokálních ozvěn a kytarové diskotéky k melancholickému post-punku s popovými prvky promění i živé show, které patřily k nejlepšímu, co česká pódia nabízela. Za odpovědí, která se nakonec zdá až překvapivě složitá a zamotaná, jsem se vydal do Tábora. Na rozdíl od show v Roxy, kde se sejde smetánka pražské scény a více než cokoliv jiného se bude fotit, pozorovat a hodnotit, se dal v rodném městě Sunshine čekat energický koncert na sto procent.

Vybrat Anyway jako support byla jednoduše dobrá volba. Pražsko-mělnická čtyřka začala pětačtyřicet minut po ohlášeném začátku, což v publiku nadšení zrovna nevyvolalo, stejně tak ale ani nervozitu. Kapela do táborských rvala ocelové riffy, pevné noisové stěny a na oko neprecizní zpěv. Ten zpěvák nahrazoval vtipnými tanečky. Fanoušci Sunshine byli spokojeni a nadšeně tleskali. Několik mladičkých fanoušků punkové módy pod pódiem přesvědčivě pogovalo a chystalo se na tu svou skupinu, kterou objevili ve F:lteru a na Óčku. Ještě než vám zlostí zrudne výraz, počkejte na následující odstavec, kde vše vysvětlím. Anyway hráli necelou půlhodinu, za kterou do obecenstva nacpali tolik energie, co řada kapel nezvládne za dvě hodiny. Zdálo se, že rozlehlý klub Milenium dostali do rozpoložení, v jakém Kay a spol. své fanoušky potřebují mít. To by mohlo platit zhruba před rokem. Tehdy Sunshine na stejném místě předvedli stylovou, elegantní a drsnou punkovou show. Tentokrát už s otvírákem "You (In Your Head)" bylo jasné, že to úplně ono nebude. A teď je třeba před závorku a s vykřičníkem vytknout, že rozhodně ne vinou kapely.

Prostor pod pódiem zabrala skupinka ve věkovém rozmezí asi tak třináct až šestnáct let: chlapci v tričkách Ramones a šesti pivy v sobě pokřikovali něco v tom smyslu, že teprve teď přijde ten pravý riot, a dívky nalíčené víc jak Brian Molko z Placeba jim ochotně sekundovaly. Že teď na Suns začne chodit publikum, jaké se v červnu chystá například na My Chemical Romance, není samozřejmě nic proti ničemu, ale pro kapelu jako Sunshine, která staví na přehledu na scéně, na pracovitosti a progresivitě, to ideální není. Představte si moment, kdy se z publika za dětského ryku na Kaye sápe několik náctiletých dlaní, které si prostě chtějí šáhnout a u toho zaječet. Tohle rozhodně není to, po čem by Sunshine toužili...

Jasným důkazem budiž i Buriánkův otrávený výraz po prvním pohledu pod sebe. Nechuť k novému "podpódiovému jádru" však nebyl věcí pouze táborské party, ale i zbylých návštěvníků, kteří na show dorazili. V jednu chvíli se dokonce mezi oním dětským a dospělým táborem vytvořila dvoumetrová mezera. Vrchol přišel, když se při jedné z pomalých skladeb fanoušci v kotli začali svorně objímat a do nástupu rychlé fáze tancovali klasické ploužáky. To si člověk připadal jako na škole v přírodě. Kapela se však chovala, jak měla, a k žádné kyselé ironii nedošlo.

Bylo téměř vyprodáno a Sunshine obecenstvu v profesionální formě dávali přesně to, pro co si přišlo. Setlist stál na dvou posledních deskách, takže chyběl například zásadní úder "Velvet Suicide". Většina hitů z "Moonshower And Razorblades", kterými Suns novinku "Dreamer" prokládali, ale nechyběla. Aktuální skladby působily jako růžový melodický parfém s cureovským brečením. Kayův zpěv byl vůbec samotně stojící kapitolou: zněl přesně, jasně a čistě. Pokrok ve vokálním projevu byl cítit i ve starších skladbách, které naopak fungovaly jako tvrdé elektrické rány zabalené do depresivního postpunkového plastu a silikonu.

Publikum v největší míře reagovalo právě na hlasité odkazy k Joy Division ("Victim Is Another Name For Lover" a "What You've Got") a rychlejší věci z "Dreamer", které nutily k tančení a zpívání refrénů spíše než k poskakování. Sunshine hráli s klasickým nasazením, vzhledem k novému reportoáru už ale Kay na pódiu s kytarou kolem sebe tolik nemáchal a jeho projev se zklidnil. Fanoušky nově hypnotizoval trhaným tančením a věčně kolem zápěstí omotanou šňůrou od mikrofonu.

Na kapele nebylo znát minimálního sentimentu, že hraje doma v Táboře. Přišli, hráli, slušně poděkovali. Po základních dvanácti písních došlo na dva přídavky a odchod pod sprchy. Sunshine v Táboře udělali, co udělat museli. A udělali to dobře. Jsem přesvědčený, že jiná atmosféra a jiné publikum pod pódiem by je nakoply k ještě lepšímu výkonu, než jaký předvedli v Mileniu. A že nebyl špatný.

Sunshine, Anyway, Milenium, Tábor, 14.4.2007