Chybí pár minut do osmé večerní, času, kdy dle informace na lístku má započít druhý koncert The Dark Side Of The Moon Tour 2007, kterým baskytarista, kytarista, zpěvák a zejména skladatel a textař Roger Waters navazuje na loňskou první část turné. Turné, kterým definitivně přiznává, že léta strávená s Pink Floyd opravdu stála za to a že vzniklo i pár dalších dobrých desek, nejen jeho nejmilovanější dítko "The Wall". Usedám na své místo, rozhlížím se a marně hledám čtyři hrozny reproduktorů, které před pěti lety obklíčily holešovickou halu. Po chvíli hledání je nacházím: visí na konstrukci podpírající střechu haly pár metrů pod stropem. "To bude hukot," šeptám si spokojeně. Na obřím obdélníkovém plátně za pódiem září obraz jak stará fotografie - rádio tak z roku 1960, na něm model malého vojenského letadla, na stolku před přístrojem rozpitá láhev whisky, nalitá sklenka a z poloviny plný popelník. Úderem osmé začíná stařičké rádio naplno vyhrávat, v hale se ještě svítí, na pódiu klid. Burácí staré rock'n'rolly, Chucka Berryho střídá Elvis Presley. V tom se ve fotografii objevuje ruka s cigaretou, odkládá ji do popelníku a přelaďuje na jinou stanici. Krátce zazní Abba, znovu přeladění. Že se na plátně odehrává film, jehož je znějící hudba součástí, si dobrá polovina návštěvníků v Sazce vůbec neuvědomuje. Etuda s cigaretou a přeladěním se několikrát opakuje, až se ozve nepříjemný státnický projev. Hala ztemní, na podium přicházejí muzikanti, bodový reflektor nachází Rogera Waterse a "Ein, zwei, drei, vier!", úder do všech strun, klapek, bubnů: "In The Flesh". Na plátně pochodují rentgenově zobrazená zkřížená kladiva, dvě menší postranní plátna promítají záběry muzikantů a prostorem duní melodie, ze které mrazí.

Hned ve druhé skladbě, další připomínce Zdi "Mother", bohužel Waters dokazuje, že pověst geniálního skladatele, leč průměrného hudebníka jej provází právem, malinko se pere s nejednoduchým rytmem. Vše je však zapomenuto vzápětí, neboť nádherná připomínka bláznivých psychedelických let "Set The Controls For The Heart Of The Sun" z druhého alba Pink Floyd "Saucerful Of Secrets" dostává fanoušky definitivně do euforie. Některé až třetí skladba také proto, že jak u nás nebývá zvykem dodržovat čas začátků koncertů, tak mnoho překvapených návštěvníků ještě v půl deváté zmateně hledá svá místa. Po výletu do dob velmi dřevních přidává Roger k lepšímu třískladbovou připomínku alba "Wish You Were Here", avšak zejména v titulní písni je zřetelně slyšet, že David Gilmour byl zkrátka vždy lepším zpěvákem, neb Waters si na této křehké, ale těžké melodii doslova láme zuby (totiž hlasivky). Nadšená hala však odpouští vše, i když o chvilku později na dva kousky z "The Final Cut" (de facto Watersova sólovka, byť vydaná ještě pod hlavičkou Pink Floyd, která byla v celosvětovém hlasování fanoušků vybrána coby nejhorší album skupiny) reaguje publikum poněkud chladněji.

Až u deváté skladby Roger sahá do své sólové tvorby a z kapsy vytahuje hned moji nejmilejší, kterou doprovází kdoví odkud vytažený nafukovací kosmonaut, vznášející se na hlavami návštěvníků. Doslova mě zatlačuje do sedačky "Perfect Sense" s emotivním finále, při kterém se na plátně odehrává v obřím bazénu umístěném na stadionu sportovní souboj mezi ponorkou a lodí, který díky přesnému zásahu torpédem vyhrává ponorka a davy nadšených diváků v ochozech stadionu aplaudují výbuchu. Poté Waters poprvé mezi skladbami promlouvá. Po nezbytném poděkování a přivítání na koncertě (který se blíží do své poloviny) převypráví, co jej inspirovalo k následující písni, v roce 2004 vydané "Leaving Beirut". Během skladby promítaný komiks ukazuje příběh sedmnáctiletého Waterse, kterému na prázdninové cestě s kamarádem kleklo v Bejrútu auto a on se vydal stopem zpět do Londýna. A protože jej první noc cesty pohostila přívětivá arabská rodina, snaží se teď písní vysvětlit Georgovi a Tonymu, že jsou... Však víte co. Závěr první části patří desetiminutovému opusu "Sheep" doprovázenému promítáním leteckých záběrů z focení obalu alba "Animals" (obří nafukovací prase zavěšené mezi dvěma továrními komíny) a podobným prasetem, ozdobeným nápisy jako Kafka rules OK!, Stop Bush NOW! či na zadku vyvedeném What an asshole!, vznášejícím se halou.

V druhé polovině představení, které začíná přesně po patnáctiminutové pauze (on řekne patnáct minut a pauza trvá skutečně jenom patnáct minut - jaké překvapení, my ještě nejsme se svým pivem a hranolky na své sesli!) předvádí, jak bylo předem avizováno, kompletní album "The Dark Side Of The Moon". Změny oproti studiové verzi jsou minimální, spíš jsou doplněny další zvuky na desce neslyšené, což je nejvýraznější v "On The Run", kde je oproti originálu slyšet také třeba projíždějící kamion, hasičskou sirénu, formuli nebo střelbu. Baterie reproduktorů pod stropem se opravdu má na čem vyřádit. Waters moudře zpívá jen melodie, které byly psány pro jeho specifický hlas, a Gilmourovy a Wrightovy party přebírají kytarista Dave Kilminster a klávesista a kytarista Jon Carin. Doprovodné projekce vrcholí při skladbě "Brain Damage": obří pilulka, takový prášek antibiotický, jakých moderní člověk spolyká za život stovky, se na plátně otevírá a z ní vypadávají desítky lidských mozků. Zároveň se pod stropem rozzáří hrany velkého otáčivého jehlanu známého z obalu alba. Něco tomu chybí, říkám si. A samozřejmě ano: s prvními tóny závěrečné "Eclipse" se rozzáří bílý světelný paprsek, vstupující z jedné strany do jehlanu, aby z druhé strany vystoupil rozložený na šest paprsků barevného spektra (pro znalé fyziky a neznalé rockové historie: ano, šest, indigová chybí). Následují úklony, děkování, jásot nadšených diváků. Odchod do zákulisí a ani ne za dvě minuty je kapela i s principálem zpět. Waters krátce představuje hudebníky (krom výše zmíněných ještě Andy Fairweather - kytara, basa, Snowy White - kytara, Ian Ritchie - saxofon, Graham Broad - bicí, Katie Kissoon, P. P. Arnold a Carol Kenyon - vokály a v neposlední řadě Watersův syn Harry - klávesy). Odpočítání a magický riff startuje pětipísňovou vzpomínku na "The Wall", kterou se kruh večera uzavírá. Samozřejmě nechybí "Another Brick In The Wall Part. 2" a na úplný závěr "Comfortably Numb", byť s kytarovým sólem možná přehnaně exhibičním. A na plátně se objevuje stařičké rádio...

Je jedenáct, tři hodiny utekly, že jsem se ani nestačil ohlédnout. Co dodat? Zvuk famózní až na krátké chvilky, kdy v nejhlasitějších pasážích bylo krapet hůře rozumět zpěvu (pro budoucí polemiky: seděl jsem v sektoru 115, řada 23, sedadlo 1), projekce úžasné a mrazivé zároveň, světelná show střízlivá. A hlavně Roger Waters, který ač není nijak skvělým instrumentalistou a už vůbec ne zpěvákem, má neuvěřitelné charisma a i jeho mnohaleté skladby mají k dnešku co říct, některé bohužel i víc než dříve. A hlavně z něj čišelo, jak jej hraní pro lidi baví, což se před pěti lety během In The Flesh Tour nedalo říct s takovou jistotou jako tentokrát. Uctivá poklona, maestro Waters!

Setlist:
Část 1: In The Flesh, Mother, Set The Controls For The Heart Of The Sun, Shine On You Crazy Diamond, Have A Cigar, Wish You Were, Soumthampton Dock, The Fletcher Memorial Home, Perfect Sense Part 1 & 2, Leaving Beirut, Sheep
Část 2: Speak To Me, Breathe, On The Run, Time, The Great Gig In The Sky, Money, Us And Them, Any Colour You Like, Brain Damage, Eclipse
Přídavek: The Happiest Days Of Our Lives, Another Brick In The Wall Part 2, Vera, Bring The Boys Back Home, Comfortably Numb

Roger Waters, Sazka Arena, Praha, 13.4.2007

Fotogalerie: