Na úvod je potřeba říci si jednu věc: přestože je "Year Zero" pátým plnohodnotným albem, které vyhřezlo z útrob zvukových laboratoří Trenta Reznora, je něčím výjimečné. Ještě žádnou desku totiž její tvůrce neopředl tolika tajemstvími, jinotaji a skrytými významy, jako právě tuhle. Svět "Year Zero" je světem písmenných a číselných kódů, které odkazují na internetové adresy, uměle vytvořená diskusní fóra, skrytá telefonní čísla se vzkazy na záznamnících a nahrávky na flash discích, které se "náhodou" objevily na toaletách při koncertech kapely. Právě takovým způsobem totiž "vyšly" singly "My Violent Heart", "My, I'm Not" a "In This Twilight". Přesně tak se mimochodem objevil i videoklip ke skladbě "Survivalism".

Pro mnoho kapel je příznačné, že po určité době svojí existence se začnou buď vracet ke kořenům, a objevovat tak dávno objevené, nebo jednoduše přešlapovat na místě. V obou případech to znamená jednu věc, a to pozastavení vývoje, posunu vpřed a následné vykrádání sebe sama. Kupodivu se tak děje i u těles, která jsou jinými hudebníky považována za inspirativní a stylotvorná. Ačkoliv u Nine Inch Nails je už skoro jisté, že tak zásadní album, jakým "The Downward Spiral" bezpochyby je, už nenatočí, stále se jim daří zvuk posouvat dál. A jestli ne mílovými kroky, tak rozhodně drobnými krůčky. Ovšem u kapely, která existuje nějakých osmnáct let, to něco znamená. Minimálně sejmutí pokrývky hlavy.

Na rozdíl od předchozí "With Teeth" je letošní "Year Zero" kompaktní šestnáctiskladbový celek, který pevně drží pohromadě a nepůsobí tak roztříštěným a nesourodým dojmem. Jedním z důvodů je nejspíš i absence vyložené hitovky, jakou byla "The Hand That Feeds", která tady nevyčnívá, a nenarušuje tak celistvost alba. Nutno ovšem upozornit na jistou zvukovou návaznost na svoji dva roky starou předchůdkyni. Hlavním důvodem je ovšem fakt, že deska má nejen přirozený začátek, ale i vývoj a samozřejmě také konec. Každá skladba má své místo a dokonce i dané pořadí hraje nezanedbatelnou roli.

Jestli jste čekali, že Reznor s přibývajícími vráskami na čele ustoupil od své typické syrovosti, jste na omylu. Ta je tady zachována. Jenže to není syrovost za každou cenu, s nutkavou potřebou šokovat (ostatně takhle Reznor asi nikdy neuvažoval). Na jeho aktuální nahrávce přibyl další rozměr. Podařilo se mu totiž oprostit od povrchnějšího přístupu k věci a začal pohlížet více do hloubky. Jinými slovy našel nový způsob, jak svoji zlost, depresi a beznaděj přetransformovat do nových tvarů.

Úvodní "Hyperpower!" je jakýmsi intrem. Je to pompézní, syrová, gradující věc, která vzhledem k efekty prohnanému samplu pěveckého sboru nepřímo nese laibachovský odkaz. Hned následující "The Beginning Of The End" s poněkud monotónní rytmikou pak navozuje dojem role ostnatého drátu valícího se po podlaze opuštěné tovární haly, na kterou se postupně nabalují nečistoty a zaprášené odpadky. Lásku ke zvukovým experimentům Reznor dokládá v závěru "The Great Destroyer", za který by se nemuseli stydět ani koně ze stáje Warp Records. Pomyslným zaklapnutím víka je potom smířlivá (nebo spíš odevzdaná?) "Zero Sum". V té do tónů klavíru Reznor už pouze šeptá: "God have mercy on our souls, God have mercy on our dirty little hearts."

Nechci dělat předčasné závěry, přece jenom skutečnou hodnotu ukáže teprve čas, ale po ne zcela pochopené "The Fragile" a poněkud nesourodé "With Teeth" jsou Nine Inch Nails zpátky ve hře. Přišli s albem, které obstojí ve srovnání s deskami natočenými v dobách, kdy to byli právě oni, ke kterým ostatní chodili škemrat o radu. Ostatně to chodí i dnes.