Po šachovnici proti sobě kráčejí plastové figurky, šerem probleskují ovládací nitky, kdesi vysoko nad nimi tančí prsty mistra loutkaře. Postavičky se po chvíli rozdělí podle barev: bílé uchopí hudební nástroje a s typickou kostrbatostí začnou hrát, černé se shluknou a poslouchají. Postupně ale jedna po druhé odcházejí, nakonec jich zůstane polovina, podivně se kývou, prsty nahoře už netančí, teď jen tupě kmitají, občas usnou. Jenže bílé loutky nepřestávají, snaží se hopsat, drtit struny, tlouct bicí, křičet, drsně veršovat. Jsou to ale loutky, takže jejich snažení má jen částečný efekt: z drsných veršů jsou školní veršovánky s příměsí hospodských povídaček, muzika nevrže, ale jako by jela podle počítačového mustru, kterak udělat tvrdou hudbu s nutnou elektronickou příměsí, hopsání připomíná gymnastickou zdatnost Robocopa.

Loutky nechápou, co je s těmi prsty. Ptají se, proč je vedou líně, proč neudělají nějaký trik, proč se, sakra, víc nesnaží. Ale ono to je malátné, vyčpělé, opakující se, stále stejné. Přestává to bavit všechny okolo, možná i loutky samotné. Zahulákají do mikrofonu jednu povinnou agitku proti politickému establishmentu, něco proti úřednímu šimlu, kousek na podporu jiných loutek, jež se ocitly - samozřejmě ne vlastní vinou - na sociálním dně, třeba ve vězení, a také se musí ukázat na ženské harpie. Všechno tu už bylo, dokonce z vyřezaných úst těchto Pinocchiů. Jakýs takýs zvuk to pořád má, ale je zřejmé, že otcovy prsty jedou na rezervu.

"Pomalu síla dochází a dech se krátí," dorecituje marioneta za mikrofonem a ohlédne se ke stropu. A vidí to. Už žádné provázky, nikde žádné prsty, jen ona a kolegyně. Samy před černým davem, z nějž vykukuje pár rukou, jinak nic. Proč to nefunguje jako před pár lety? Každý se jednou musí probudit, i panáčci. Musejí zjistit, že beze změny může zůstat jen pravé umění, Shakespeare, Dante, Filla. Zbytek, spotřební a konzumní zboží, musí dostat aspoň nový obal, nejlépe přeřezat obrysy a nasadit vizáž jiných maňásků. To Škwor nevěděli, proto civí nad sebe a začínají pomalu tušit, že stojí na špatném místě ve špatnou chvíli. I loutky musejí jít s dobou, která se vyvíjí rychle. Možná až moc rychle. Ale tak to holt je.