Je až s podivem, kolik času některým kapelám trvá, než se jim podaří najít cestu z nevětraných, zakouřených chodeb klubů pro několik desítek věrných fanoušků na vzdušná, dokonale nasvícená pódia obřích stadiónů s kapacitou tisícovek lidí. Zatímco některé to zvládnou už při debutové desce, jiné musejí klubíky objíždět do roztrhání těl (a strun) a čekat na svůj velký den. U AFI je pravděpodobné, že z počátku nějaké přehnané hvězdné ambice snad ani neměli. Ostatně punk-rock není zrovna hudební styl, který by plnil amfiteátry světových velkoměst. Ovšem jak roky plynuly, kapela tupila a obrušovala ostré hrany svého, řekněme, syrového zvuku a čím dál víc kladla důraz na melodii a přístupnější aranže. Když se pak na předposledním albu nazvaném "Sing The Sorrow" producentsky podíleli Jerry Finn a hlavně Butch Vig, jinak kapelník svého času poměrně progresivních Garbage, bylo jasné, že kapela má našlápnuto správným směrem a brány na ty zmíněné obří stadióny otevřené.

"I Heard A Voice" s podtitulem "Live From Long Beach Arena" představuje čtveřici coby velkou koncertní kapelu, která už má ledacos za sebou a svoji pódiovou show má dotaženou do posledního detailu. Své místo tady mají zadní projekce, byť statické, slušný světelný park nebo také dekorace v podobě malými žárovkami obsypaných keřů po obou stranách bicích. Ačkoliv to není kdovíjaká výprava, dá se, jak vidno, z relativního mála vytěžit maximum. Muzikanti moc dobře vědí co se od nich očekává, co na diváky zabírá a jak na sebe strhnout pozornost. Výskoky, otočky, protáčení kytary za zády na popruhu a běhání z jedné strany pódia na druhou jsou samozřejmostí. Kamera stačí vše pozorně zaznamenávat a přitom nezapomíná ani na detailní záběry zpívajících diváků nebo pohyblivý kotel pod scénou. Co ovšem lze záznamu vytknout, je absence nějakého vývoje. Po šesté sedmé skladbě začne vystoupení trochu nudit a celkový dojem nezachrání ani hitovky "Love Like Winter" nebo "Miss Murder" zařazené na samý závěr.

Samostatnou kapitolou je potom image. Ta je přesně taková, jaká má u kapely hlásící se k tomuto stylu být. Tedy pokérované ruce, obarvené patky zpěváka a kytaristy, potítka, sněhobílé tenisky. Kamera si dá tu práci a zabere i kytaristovy černě nalakované nehty. Ty a další tmavé doplňky pak dokonale kontrastují s bílou, do které je celá kapela ten večer oblečená. Davey Havok je frotnman se vším všudy, toho na ulici nepřehlédnete, ani kdybyste se opírali o bílou hůl a byly tři hodiny ráno. Chvíli nepostojí, s kabelem od mikrofonu omotaným kolem ruky a nohou zapřenou o odposlech v hlubokém předklonu křičí do předních řad tváří v tvář nadšených fanynek, které se své na pohled křehké tělesné schránky snaží protlačit skrz kovové mříže zábran. Ostatně při "God Called In Sick Today" neváhá, seskočí z pódia a jde se na publikum podívat zblízka.

O co víc je záznam koncertu obsáhlejší (naleznete na něm dohromady osmnáct skladeb), o to víc jsou ochuzeny bonusové materiály. V sekci extra je k nalezení zhruba dvacetiminutový dokument s rozhovory s kapelou prokládanými slovy členů "Despair Faction", jinak oddaného fanclubu AFI. Od nich se například dozvíte, kdy AFI slyšeli poprvé, co pro ně jejich hudba znamená, jaké skladby mají z jejich repertoáru nejraději a další, ne zrovna zásadní informace. Když k tomu přidáme tablo poskládané z ústřižků fotografií, je to z bonusů asi vše.

"I Heard A Voice" lze zařadit mezi ta lehce naprůměrná koncertní DVD. Body získané počtem zaznamenaných skladeb nosič poněkud ztrácí vzhledem k malému množství materiálů "navíc". Zvuk Dolby Digital 5.1 nelze považovat za kdovíjaký zázrak, vždyť v dnešní době se dá mluvit o standardu. Placku ve finále ocení samozřejmě hlavně fanoušci a příznivci, pro které má cenu cokoliv, kde se jejich oblíbenci byť jenom mihnou.