Ze všech stran propíraní a kritizovaní Andělé 2006, kteří ani zdaleka nemají takový lesk, jaký se od nich čeká, jsou přes ty všechny defekty a mezery poměrně velkou událostí, na kterou se sjíždí mnoho umělců. Proto jsme se rozhodli, že i letos budeme u toho. Nezajímal nás ani tolik slavnostní ceremoniál, jako spíš ten cvrlikot a humbuk, který se odehrával kolem. Takže toto není koncertní reportáž, ale spíš takový zdeníkovaný sumář zájezdu do Ostravy.

Sobota 10:50 - Start

Když jsme dorazili na holešovické nádraží, tak na nás čekala hned dvě překvapení. Na nástupišti vyhrazeném pro Andělský vlak nebylo to, co většina čekala. Původně avizované Pendolino se totiž nakonec nekonalo, a tak se jelo klasickým rychlíkem, což ale nikomu nevadilo, spíš naopak. Druhým překvapením byla bezpečnostní opatření na nádraží. Hermeticky uzavřené celé třetí nástupiště totiž vzbuzovalo v mnohých trochu tísnivý pocit. Kolem navíc ještě postávali policejní hlídky, prý "kdyby něco". Nicméně odbavení probíhalo velmi rychle a vlak se rozjel téměř na minutu přesně. Nebyl přecpaný, jak nás varovala den předtím paní, co má na starosti public relations APH. Plný mohl být maximálně ze tří čtvrtin a ve svých útrobách vezl jen těžko identifikovatelnou sortu lidí. Mísili se tam hudebníci, novináři, fotografové, akademici a ve většině případů měl každý s sebou i doprovod. Z hudebníků byli nejvíce vidět a slyšet The Prostitutes, Vypsaná fiXa a Jirka Zemánek z Wohnoutů, který byl od začátku neoddělitelně spjat s režisérem Jakubem Kohákem. Nálada ve vlaku byla výborná a rozhodně nejvíce frekventovanou částí se stal logicky restaurační vagón s barem. Pochybuji, že pan vlakbarman se někdy zapotil při práci víc než na cestě do Ostravy. Pípa se mu prakticky nezastavila a do toho ještě každý druhý objednával panáky. Barový vagónek se tedy lehce ucpal a chodit doplňovat nápoje pak byl asi podobně těžký úkol, jako ulovit na autogramiádě v Tesku podpis Vaška Bláhy. Mimochodem Divokej Bill vlakem nejel, ale na ceremoniálu byl, takže asi už z nich pubertální děvčata opravdu udělala megahvězdy, pro které je pohodlnější automobil. Nebo snad dokonce letadlo jako Bárta? Informace o tom, že Dan Bárta má koncert se svou kapelou Illustratosphere v Hradci Králové a poté se přemístí leteckým speciálem do Ostravy, se totiž šířila jako blesk.

Sobota 14:15 - Vypsaná fiXa On Da Way

Komická situace nastala na první zastávce v Pardubicích, kde se plno nadšených kuřáků vyvalilo ven na cigaretu. Bohužel, vlak tam stál pouze tři minuty, takže se zase všichni snažili rychle natlačit zpět. Nicméně skupinka asi pěti akademiků to nestihla, a tak si musela počkat na normální vlak a řádně si zaplatit jízdné. Po tomto intermezzu se personál vlaku mezi sebou poradil a usoudil, že bude nejlepší, když prostor mezi posledním a předposledním vagonem navzdory zákazu vyhradí ke kouření. To se také stalo, a tak po zbytek cesty nebyla chvíle, kdy by tam někdo nešpázlil. V posledním vagonu mezitím řinčela se svým punkrockem mladá formace Mauricius. V Pardubicích nastoupil Márdi s Pítrsem a fiXa byla kompletní. Pár pochvalných slov na to, jak Pardubice postoupili přes Znojmo do semifinále extraligy, Fořťák dohrál s Mejnem partičku šach a nervózní Pítrs, s potřebou konečně si zahrát, nakonec všechny z kapely, včetně rozleželého Mejly, zburcoval a fiXa se přesunula do posledního vagónku. Ten byl pro účely koncertů vybaven aparátem a dokonce docela šikovným zvukařem, který v naprosto polních podmínkách (měl gumicuky přikurtovaný svůj zvukařský pultík a co chvíli spolu s ním nadskakoval) tuto situaci zvládl ještě docela slušně. Ale fiXa mu to neusnadnila, při zvukové zkoušce si totiž Mejla pořád palcem ukazoval, že chce kytaru víc, přičemž Márdi zase naznačoval, že kytaru tišeji. Tuto gestikulaci už zvukař nerozdýchal a šel jim říct, ať se laskavě domluví, že za chvíli přijde. Domluvili se - kytara bude slaběji. Vlakový koncert s nádechem dálek mohl začít. FiXa odpálila svou smršť novinkovou peckou "Dneska hrajeme country". Peckou se silným refrénem, špinavou kytarovou linkou a textem, který nezapře Márdiho rukopis. Kluci si to užívali, a tak si zahráli spíš než největší hity své oblíbené věci. Skvěle dopadla "Krabice", "James", "Ledňáčci" (tady Mejla asi dvacítce přihlížejících ukázal, jak se hraje na elektrickou kytaru kapkami do nosu), ale především "Kostel-Biohazard-MCd", při které se Márdi rozhodl, že bude sloku "My máme všechno, co chcem, my máme všichni bratrance" (v originále "My máme všichni, co chcem, my máme dobrou náladu") opakovat tak dlouho, dokud ji s ním všichni nahlas nezařvou. Z počátku to byl velký problém, ale po chvilce se oněch pár přítomných osmělilo a nakonec fiXa z téhle zaseknuté linky mohla za hlasitého smíchu vybloudit. Do Ostravy jsme přijeli ještě za řinkotu fiXy za zády, a tak musela Dydla z Ameby své hochy jít dokonce upozornit, ať se bleskově sbalí, že jsme na místě.

Sobota 16:05 - Vítejte v Ostravě

Vítá nás moderní nádraží, ale v dezorientovanosti se všichni rozchází jiným směrem, a tak opět chvilku trvá, než se všichni shromáždí u přistavených autobusů. Zhruba polovina osazenstva z vlaku má už opravdu velmi rozparáděnou náladu, ale přichází menší pauza před večerním mejdanem. Část posádky vystupuje přímo u ČEZ Arény a rozchází se do přilehlých hotelů, a zbytek jede na Stodolní, kde se rovněž jdou všichni ubytovat. My jsme si to zamířili do hotelu Veronika na Mírovém Náměstí. Ani jsme neměli daleko, nechali jsme baťohy na pokoji a jali se jít někam naplnit své žaludky do té doby živené pouze chmelovým nápojem. Zapadáme hned do první pizzerie, ale až když se usadíme a živě diskutujeme nad večerním ceremoniálem, si trochu z hrůzou všímáme, že jsme v lokále jediní bílí, a jak se navíc po chvíli doslýcháme, jsme tady taky jediný (nečekaně) Pražáci pos*aní. Trocha xenofobie nás nezabije, tak smířeně čekáme na pizzu a až venku zjišťujeme, že nám servírka vrátila o sto dvacet korun více. Odvahu vkročit tam zpět a peníze vrátit však nemáme. Mno nic, tak jedeme na tu slávu. Připadáme si zmatení, jak pan Paroubek při sledování finálového zápasu předloňského mistrovství světa v hokeji. Omylem si kupujeme v automatu na jízdenky lístek za pětikorunu, což upřímně rozesmálo místní slečnu, která se nám posléze svěřuje, že i lístek pro psa stojí sedm korun, tak jak se nám to jako povedlo... Netušíme. Jsme tady prostě jako exoti z Prahy a zatím nám to všichni dávají sežrat, zlatý hřeb však přijde až zítra.

Sobota 19:50 - Nejslabší část víkendu

V ČEZ Aréně by se nervozita z přímého přenosu dala krájet. Právě dohrála nějaká místní zábavová kapela, která obšťastňovala přítomné pouze ultrapomalými coververzemi typu "Just A Perfect Day". Zatímco si, tuším, Šajtar balí svá fidlátka, profesionální muzikanti ve vyhrazeném chlívku pro nominované brečí, že mohou popíjet maximálně tak kolu, ale to už se my ubíráme směr tribuna. Při vyhlašování je krásně vidět, jak se někteří akademici doslova stydí za zvolené, a nejvíce těžce to nese Pavel Kučera z Filteru, který se neudržel, a když byla jako vítězný klip vyhlášena "Známka punku", začíná hlasitě nadávat a křičet. Nejspíše na nezodpovědné akademiky okolo. Ale takových momentů bylo více, když přebíral Matěj Ruppert sošku za zpěváka roku, někteří na sebe nechápavě koukali, jiní nadšeně tleskali. Pouze čtyřikrát se koutek akademiků zachoval stejně. Zatleskal Support Lesbiens, nezatleskal výkonu Ládi Křížka a Doro Pesch, povstal při vstupu Karla Svobody do Síně slávy a upřímně se zasmál děkovačce z úst Jirky Zemánka a Jakuba Koháka. Nutno podotknout, že atmosféra na místě byla vcelku chladná (což z televize tolik nevypadalo) a plocha na stání ani zdaleka nebyla naplněna tak, jak by se očekávalo. Zvuk znamenal samostatnou kapitolu - byl příšerný.

Sobota 22:15 - Stodolní pod tíhou Andělů

Před odjezdem na Stodolní se všichni shodují na tom, že dneska tu ulici prostě vypijeme. Tady se všechny skupinky rozchází, aby se po celou noc zase scházely a přátelsky se plácaly po zádech. Začínali jsme hned zkraje v Dublin Pubu, po chvíli nás překvapuje přítomnost premiéra Mirka Topolánka, který decentně popíjel obestoupen svou ochrankou. Jak se později dozvídáme, tak do stejného klubu dorazí o chvíli později i Richard Krajčo a Anna K. Richard Krajčo byl svým triumfem s kapelou Kryštof opravdu hodně potěšen a nehodlal si dnes dávat nějaké mantinely. A tak chvíli před půlnocí se pustil s lahví whiskey v ruce do malátného tance na stole. Úžasná nálada byla i v klubu Boomerang, kde v tu chvíli pařila fiXa, The Prostitutes a Jakub Kohák se Zemánkem. Mejla uvádí do šoku, když si Anděla skupiny Wohnout strká za zadní část kalhot, Šmity z Roe-Deer už se do větších eskapád nepouštěl radši vůbec, protože byl rád, že vůbec stojí. A Jakub Kohák? Asi dlouho budu mít před očima moment, kdy si z baru bere plnou ruku letáků a následně je začíná po klubu rozhazovat. Tuto intelektuální zábavu se zakaleným zrakem ale prováděl zhruba deset sekund, poté už byl v náručí ochranky. Samozřejmě jen na pár chvil, než se jim omluvil a vysvětlil situaci. Vlnu smíchu vzbudila i jedna z našich nejpopulárnějších zpěvaček, když řekla památnou větu, ve které označila Láďu Křížka jako "otylého starého kreténa" a Doro Pesch jako "starou metalovou německou kurvu". Skoro konec naší cesty znamenal klub Desperado. Tam se jely lámané beaty Fatboye Slima a žilo to tam z celé Stodolní asi nejvíce. Aby taky ne, když vrchním pařičem tady byl oandělovaný Zemánek. Na ulici potkáváme i jednoho z moderátorů večera, Martina Hrdinku, který se s panákem whiskey hodně plouživým pohybem šinul zřejmě na hotel. Opodál skupina Mauricius vesele kouřila srandovní koření a v Bastile se u jednoho stolu schází dva králové našeho zpěvu - Matěj Ruppert a Dan Bárta. Jenže jsou asi tři hodiny ranní, když se rozhodujeme naši sondu do ulice, která nikdy nespí, ukončit. Podlehli jsme ještě jednomu hamburgeru, pomohli Kohákovi opřít se o lampu a mizíme taxíkem na hotel. Bylo to vyčerpávající. A bylo toho moc.

Neděle 10:00 - Dobré ráno

V hotelu máme konečnou, a tak se snažíme najít nějaký obchod s potravinami, což se ukazuje jako nemožné. Pak už se zdá, že se konečně nasnídáme, protože nás jeden mladík posílá do výborného a levného obchodu, kde majú vše (mimochodem se nás ještě nezapomene zeptat, jestli náhodou nechceme koupit sluchátka k nokii). Obchod ovšem vypadá, jako by někdo na ovladači světa stisknul tlačítko přetočit o dvacet let zpět. Na žádost o půllitrovou kofolu dostávám kofolu litrovou, neb je prý jen o čtyři koruny dražší, takže se mi to vyplatí. Fajn. Opět netušíme, jak na nádraží, a tak se bohužel opět musíme ptát na cestu. Díky pražskému přízvuku jsme ale schválně posláni na nádraží do Vítkovic, nikoli do Svinova, kde měl čekat Andělský expres. Klasika. Ani nás to nepřekvapuje a tu jednu stanici popojíždíme vlakem.

Neděle 12:05 - Trosky na palubě

Na místě už byl náš vlak přistaven, a tak jsme si dali kafe v restauračním vagonu, kde se zase pomalu všichni scházeli. "Ztratil jsem přítelkyni brejle, to fakt nikdy nevysvětlim," nadhazuje směrem k Márdimu svůj problém rozbouraný Zemánek. Ovšem je otázka minut, než opět pookřejí a už před nimi stojí další rum. To odnáší Kohák, kterého složí pouhý pohled na onu skleničku nápoje z cukrové třtiny. "Nazdar fetky," to jest zase milé pozdravení od vždy milého Oto Klempíře, který spolu s Danem Bártou míří rovnou k baru. Cestou na WC procházím okolo stočené a zchumlané postavičky v sedadlech. Po chvilce zjišťuji, že je to Gipsy. Gipsy.cz měli také pernou noc, ze svého Anděla měli asi nejupřímnější radost. Ve vlaku jsou všichni, a tak se může vyrazit ku Praze. Už jen přivítání od personálu a sdělení, že se v posledním mezivagonní opět může kouřit (následuje emotivní výkřik s potleskem, něco jako když jste na fotbale v hospodě a padne gól) a může se vyrazit. Že se jede ve znatelně zamlklejší náladě než cestou do Ostravy, snad dodávat nemusím. A tečku za naším výletem si propůjčuji z úst Márdiho: "Ale, tyve, když to takhle beru zpětně, tak ten slavnostní ceremoniál na tom byl stejně asi největší vopruz..."

Anděl Allianz 2006, Ostrava, 17.-18.3.2007

Fotogalerie: