Ústečtí UDG se katapultovali na českou scénu díky vítězství v soutěži Coca-Cola PopStar. Povedlo se jim stejně jako kapele 100°C (triumfovali rok před nimi) poměrně úspěšně etablovat do line-upů festivalů a playlistů rádií. Na melodický pop-rock se u nás prostě slyší. Když je navíc muzika okořeněna saxofonem a zpěvák má dostatečně naléhavý hlas, aby zaujmul (především slečny), tak je skoro vyhráno. Novinka "Buď a nebe" jakožto druhé album je pomyslným druhým startem. Dvojka v drtivé většině případů ukazuje, co v kapele doopravdy je. A myslím, že není na škodu hned na začátek přiznat, že UDG samozřejmě vsadili na to, co umějí, co jim jde, a do experimentů ani žádného podobného pokusu se nevrhli.

Album začíná slibně a první tři tracky patří k tomu nej, co UDG dosud nahráli. Především pak pecka "Mary Ann" s odpáleným refrénem se bude skvěle vyjímat ve víru zvířeného prachu, vůni piva a horkém slunci na letních festivalech. Featuring Ivy Frühlingové v "Buď a nebe" je v kontextu alba osvěžující. Vlezlý rádiový refrén už ale tak příjemně nehladí, dost možná je to kvůli textu, který působí těžkopádně.

Ale je to přesně stejná věc, jaká z poloviny fungovala i na "Ztraceni v inspiracích". Jugiho texty jsou někdy fajn, ale většinou jsou pouhou hrou s jazykem českým, takže to sice hezky zní, ale hloubka textu často narazí. Pár fakt dobrých obratů tady ale je, a daly by se nazvat krajčovinou nebo wohnoutovinou - prostě sympatický slovní fotbálek. Na druhou stranu občas zatahá za ouško i ono časté opakování slov ve stylu Divokýho Billa (třeba "Chimer A Kiss"), účel toho ale chápu - naživo si lidi prostě víc zařvou a rychleji reagují.

Album ale jednoznačně ztrácí v závěru. Finišující sprint se nekoná a "Buď a nebe" místo toho dojíždí na invalidním vozíčku. Závěrečná čtyřka "Meli-melo", "Ganja" (text za hranicí vkusu - "Ganja, kouří i babča..." je už fakt moc), "Amélie" a "Society" je skupinka písní bez duše, které by opravdu potřebovaly berličky v podobě nějakého nápadu.

Přehnaná kritika by ale nebyla na místě. Zhruba půlka "Buď a nebe" je nadprůměrná, a stejný poměr je i lehce pod hranicí středu. Budu muset použít zprofanovanou větu, že komu se líbil debut, bude se mu líbit i počin "Buď a nebe". Barevné melodie, zpěvné refrény a decentní použití saxofonu, to všechno zůstalo. Takže hurá do obchodu, členové fanclubu, budete spokojeni. Já si je rád někde poslechnu live, kdy nové věci určitě hned dostanou jiný rozměr. Z desky na mě totiž místy sálá lehce bezinvenční chlad.