Po základní a rozšířené oficiální diskografii přichází na řadu bootlegy. Těch, tedy pirátských alb s raritním nevydaným materiálem, existuje velmi mnoho a The Doors jsou dokonce považováni za jednu z nejbootovanějších kapel vůbec. Je to logické: kult kolem nich je obrovský a až do vydání "Box Setu" svůj archiv příliš neodkrývali. Navíc během nahrávání řadovek vznikalo dost odpadu a na koncertech zas docházelo k zajímavým improvizacím a podoba písní se s každým vystoupením měnila. Na nepřeberném množství záznamů tak existují skutečné poklady.

Velmi pěkná je třeba nahrávka z roku 1993, kdy byli The Doors uvedeni do Rock'n'rollové síně slávy. Za Jima Morrisona zaskakoval Eddie Vedder z Pearl Jam "Bleeding Heart". Ožralý Morrison hraje na harmoniku, ale především nesmyslně blábolí a uráží všechny přítomné. Tyto jeho excesy můžete slyšet v tracku "Morrison Lament". Jiný bootleg nazvaný jednoduše "Celebration" zas obsahuje nejdůležitější televizní záznamy kapely včetně legendární "Light My Fire" ze show Edda Sulivana. Na čtyřech CD "The Complete Matrix Club Tapes" se všemi vystoupeními z Matrix Clubu v San Francisku z roku 1967 se kromě jiného nachází i solidní, zatím nevydaná píseň "Get Off My Life". Syrové, rané nahrávky kapely jinak představují zajímavý pohled na vznik legendy.

S podobným výčtem by bylo možné pokračovat donekonečna a stejně bychom se velmi obtížně dokázali ve stovkách neoficiálních desek vyznat. Proto se o něco podrobněji podíváme na pět opravdu zajímavých bootlegů, které má smysl poznat hlouběji. Klíčem k jejich výběru byl oficiálně nevydaný obsah, výjimečnost nahrávek a také jejich dostupnost u nás (každý z nich bylo možné si pořídit v některém z našich musicshopů).

---

Missing Links (72:11)
Zajímá vás, jak trávili The Doors čas ve studiu při nekonečném nahrávání "The Soft Parade" a co také za těch dlouhých devět měsíců vzniklo? Pak právě pro vás je bootleg "Missing Links" určen. Studiová nahrávka z 25. února 1969 by klidně mohla být základem pro čtvrtou řadovku The Doors. Nebýt "Missing Links", znali bychom pouze fragment "Rock Is Dead", který skupina zveřejnila na albu "Without A Sefty Net". Zde je ale píseň mnohem delší (10:21 + 12:40 + 22:36 minut ve svých třech částech). Všichni čtyři zpití na plech se evidentně dobře bavili, vznikl ale nepoužitelný materiál a ani jedna ze skladeb (nepočítáme-li "The Soft Parade Intro") se na žádnou řadovou desku nedostala. The Doors se snažili dokázat, že rock je definitivně mrtvý, nahráli třeba Elvisovu "Love Me Tender". I samotná "Rock Is Dead" odkazuje na mnoho klasických rockových skladeb. Bootleg uzavírá demo písní "Someday Soon" (zde nesprávně označená jako "Rock Me Baby") a "Wintertime Love" (zde "Mystery Train"). Ty jsou ale evidentně nahrané jindy (zcela odlišný zvuk) a na desku nepatří.

Hodnocení: 8/10
Palba alba: Whiskey Mystics & Men #2, Rock Is Dead #2, Me And The Devil Blues, Queen Of The Magazines, Pipeline, Rock Is Dead #3

---

The Lost Paris Tapes (51:15)
Jim Morrison se po nazpívání vokálů k desce "L.A.Women" odstěhoval do Paříže. Ještě předtím, v prosinci 1970, stihl natočit svou poezii a pár písní bez doprovodu kapely (ty The Doors později použili pro LP "An American Prayer" a ještě později reinkarnovali "novou" píseň, ke které doplnili hudbu - "Orange Country Suite"). Tyto nahrávky si s sebou vzal do Paříže. Byl s nimi velmi spokojený a nejspíš měl i nějaké plány, co s nimi bude dělat dál. Šestnáctého června 1971 potkal několik pouličních muzikantů, zašli do baru, popili nejednu sklenku a pak dostali nápad natočit společně píseň. Zaplatili si hodinovou frekvenci ve studiu ve čtvrti St. Germain des prés a pustili se do práce. Opilí kumštýři se ale nebyli schopní shodnout na písni, kterou by všichni znali. Nakonec se podařilo nahrát alespoň jam na Morrisonovu "Orange Country Suite". Frekvence trvala pouhých čtrnáct minut, pak byli pro opilost ze studia vyvedeni. Jim napsal na krabičku s páskou jméno kapely Jomo And The Smoothies a vydal se za svým známým Jacquesem Meritem. Tam novou nahrávku včetně pásků s poezií zapomněl a tři týdny na to zemřel. A právě obsah obou Morrisonových pásek nabízí tento bootleg. V první části s poezií vychutnávejte Morrisonův temný, uhrančivě mystický hlas a většinou neznámé písně v jejich nahotě, bez hudebního doprovodu nebo pouze s klavírem. Nahrávka z Paříže je hlavně kuriozitou, poslední zaznamenanou písní Jima Morrisona. Výjimečnost albu dodává i informačně bohatý booklet, což nebývá u bootlegů pravidlem.

Hodnocení: 10/10
Palba alba: Bird Of Pray, Under Waterfall, Winter Photography, Whiskey Mystics And Man, Orange Country Suite, Woman In The Window, Orange Country Suite (Paris version)

---

Original Live Recorded (73:30)
S graficky nevzhledným obalem s fotkou Vala Kilmera místo Jima Morrisona na titulní stránce a s absencí jakýchkoli informací, přesto záznam výjimečného koncertu z PNE Coliseum v kanadském Vancouveru z 6. června 1970. Na bootleg to má slušný zvuk, navíc kapela byla evidentně ve formě a zahrála řadu nikde jinde nevydaných coververzí (to se u bootlegu počítá); nejspíš proto, že s nimi hostuje i jejich idol Albert King umístili i na album "The Future Ain't What It Used To Be". Morrison byl jako tradičně opilý, ale tak nějak akorát. Jeho projev včetně expresivního křiku nepřesahuje hranici dobrého vkusu. A nevadí ani výpadek textu v závěrečné "The End".

Hodnocení: 8/10
Palba alba: Backdoor Man / Five To One, Money, Rock Me Baby, Little Red Rooster, Who Do You Love, Light My Fire / Fever / Summertime / St. James Infirmary / Light My Fire, The End

---

Palace Of Exile (61:53)
Byl rok 1970 a Morrisonův proces z Miami, kde byl obžalován kvůli obnažování, stále pokračoval. The Doors museli zrušit evropské turné, měli ale povoleno zahrát na festivalu na Isle Of Wight v Anglii (soud umožnil Morrisonovi na pět dnů opustit Státy). Kapela byla přesunem z Ameriky hodně unavená a ani svůj výkon nepovažovali za nejlepší. Přesto se jedná o velmi příjemnou a hlavně vůbec poslední koncertní nahrávku The Doors s Morrisonem. Původně měl být celý tento záznam vydán již v "Box Setu", místo britského festivalu ale zařadili raději koncerty z Madison Square Garden v New Yorku z téhož roku a na album "The Future Ain't What It Used To Be" se vešla pouze zde nahraná "Break On Through". Závěrečná "The End" v hodně neobvyklé verzi je zhruba v polovině přerušená (přerušení je ale umělé a určitě tu kus skladby chybí), pokračuje částí "Wake Up", která plynule přechází v závěr "The End".

Hodnocení: 7/10
Palba alba: Break On Through, Ship Of Fools, The End / Across he Sea / Away In India / Crossroads / Wake Up / The End

---

Toronto Pop Festival 1969 Plus Other Rarities (73:54)
Trochu rozpačitý bootleg obsahuje pět písní z festivalu v Torontu a po dvou skladbách z dalších tří koncertů (14. dubna 1967 San Francisco, 6. února 1970 San Francisco a 29. září 1967 Denver). Kvalita zvuku se pohybuje od slušné po naprosto příšernou (koncert ze San Francisca 1970). Navíc hlavní koncert není z nepochopitelných důvodů na CD celý a autoři v bookletu slibují vydat i chybějící druhou část. Přesto bootleg stojí za poslech. Velmi zajímavá verze "Back Door Man / Maggie M'Gill / Roadhouse Blues / Back Door Man" a naprosto unikátní verze "Moonlight Drive" z roku 1967 pojatá jako duet Morrisona s Manzarekem.

Hodnocení: 6/10
Palba alba: Break On Through, Back Door Man / Maggie M'Gill / Roadhouse Blues / Back Door Man, Wake Up / Light My Fire, Moonlight Drive, Back Door Man