"Líbal jsem tě, a nic jsi necítila," sděluje Kele Okereke na novém albu Bloc Party s názvem "A Weekend In The City". Slogan v této souvislosti rozhodně znamená víc než klišé, které můžete zaslechnout v každé druhé popové, rockové a kterékoliv jiné písni. I když na druhou stranu k tomu, aby novou nahrávku Bloc Party vystihl, mu něco chybí - působí jakoby polovičatě - tu druhou, věcnější a dovysvětlující část si musejí ti, jež zajímá nové album britské kapely, sami domyslet nebo přečíst mezi řádky. To je pouze dobře. Proč by měla kapela fanouškům všechno naservírovat jako na stříbrném podnose s výrazem "Takhle to je"? Naopak, invence a fantazie nikdy není dost.

V první řadě je třeba říci, že to, čím Bloc Party zaujali na debutu "Silent Alarm", zůstává i na "A Weekend In The City". Stále jsou kapelou, která z dnešních mladých kytarovek zní nejvíce jako The Cure v období desek typu "Three Imaginary Boys". S touto svou devizou jdou na druhé desce dál, pracují s ní a správným způsobem ji rozvíjejí. Chvályhodný je i fakt, že na rozdíl od většiny talentovaných indie debutantů zůstávají ve stejné "výkonnostní skupině" - nejdou do mainstreamu jako třeba Razorlight nebo The Killers. Není zde tolik cítit touha urvat vše druhou deskou a prorazit. Není zde tolik cítit strach z konce retrokytarové vlny.

S tím velice úzce souvisí i obsahová stránka - snaží se působit civilně, řešit obyčejné problémy (takže ve výsledku vlastně nic neřešit). Po týdnu nabitém prací nebo školou s plným rozvrhem odjet na víkend do města (nebo klidně naopak z města), zajít s kamarády na párty, s holkou do kina nebo se jít jen projít po Londýně. "Pojeďme do Brightonu na víkend," zpívá Kele v nejlepší písni alba "Waiting For The 7:18". "Bude to fajn a užijeme si to," domyslíte si.

"A Weekend In The City" je deskou o jednotlivostech (dej mi pár chvil, ne dny, hodiny, několik momentů) a silných emocích, které právě z těch několika krátkých okamžiků vždycky vznikají. Bloc Party na svém druhém albu znějí tak, že jako by přes dveře mlátí svůj romantický a zasněný post-punk (zde věcné vysvětlení oné citace z úvodu recenze), ale ani v nejmenším nepůsobí neosobně, chladně a nekontaktně, v jejich případě jde spíše o udržení si nějakého odstupu a pak samozřejmě zdrojů inspirace. Jsou exemplárním příkladem zvláštní originality; hrají, co se hrálo poprvé před více než dvaceti lety, ale dělají si to úplně po svém a starý zvuk interpretují vlastním způsobem, takže ho lze označit za originální.

Na novince, hlavně v úvodu, oproti "Silent Alarm" přitvrdili. Hrají jasně, přesně, s razancí, ale bez agresivity. "A Weekend In The City" zní spíše bisexuálně otevřeně než jako sevřená machistická kolekce rezolutních sdělení, o nichž by se nemělo diskutovat. Nové písničky kapely jsou spíše o postřezích do diskuse, z které univerzálně pravdivé závěry neplynou a plynout ani nemohou. A teď rozuzlení nevyřčené části citace z úvodu: "A Weekend In The City" je albem, které si každý může vykládat po svém, a často se nesplete.

"Zkouším být hrdinou v dnešním moderním světě," je sdělení otevírající novou desku v písni "Song For Clay (Disappear Here)". Bloc Party nahráli desku takovou, která debut "Silent Alarm" rozvíjí. Není stejná ani podobná, ale pokračuje v cestě nastolené debutem. Společným jmenovatelem obou nahrávek je, že jsou výborné.

Album: Bloc Party - A Weekend In The City
Hodnocení: 8/10
Celkový čas: 51:15
Skladby: Song For Clay (Disappear Here), Hunting For The Witches, Waiting For The 7:18, The Prayer, Uniform, On, Where Is Home?, Kreuzberg, I Still Remember, Sunday, SRXT