Nová deska amerických The Lemonheads (myspace.com) by měla zajímat v první řadě ty, kteří v devadesátých letech sjížděli všemožné kytarovky a jejich vkus byl spíše než kráse a zpětným pohledům melodického britpopu blízko syrovosti a agresivitě vlny amerického Seattlu. Vlny, kterou publicisté pojmenovali jako grunge. Paradoxní je, že právě The Lemonheads na svých nejslavnějších deskách měli melodií na rozdávání - jejich stylu se říkalo power-pop. Odkaz na grunge je tu proto, že i přes popovou složku hodnou Británie z nich Amerika vždycky páchla víc než z ostatních. Poslední deska, kterou The Lemonheads vydali, pochází z roku 1996, tedy už deset let zpátky. Za tu dobu se na hudební scéně událo mnohé, zato u skupiny nic moc; aspoň nic, o čem by bylo třeba mluvit. Teď jsou zpátky, jak si je fanoušci pamatují - s charismatem, nápadem, popovým vkusem a talentem na rádiový hit.

U starých The Lemonheads, nemůžu si pomoct, cítím velké vazby na skupinu, která ze Seattlu udělala chráněnou památku americké rockové scény. Kdyby měl zpěvák a kytarista The Lemonheads Evan Dando deprese podobné tomu, co ve své době prožíval Kurt Cobain, a kdyby tak samolibě neprožíval svou pozici rockové hvězdy, skutečně by jeho projev (a v návaznosti na něj i zvuk kapely) byl blízký právě Nirvaně. Nová eponymní deska je na tom podobně: opět je to pozitivní a bezstarostná verze '92 bestselleru "Nevermind". Není ale o Cobainových démonech, spíš o vzpomínkách na zlatá léta, na divoký život, kupu holek v backstage, drahé hotely, drahé drinky, ve vzduchu neustále visí výzva nepřehnat to.

"Ne! Nic jsem s Evanem neměla. On je jenom na patnáctky," vysvětlovala v devadesátých letech Courtney Love, zda něco s frontmanem The Lemonheads měla, či neměla. Zážitek z nové desky její slova potvrzuje a obsah zvýrazňuje. Dando je stále dandy hvězda. Dlouhý vlasy, balady, na které fanynky v prvních řadách zblázněně řvou, a vypalovačky, které vlastně působí právě jako ty balady, obojí s texty, jež se do takových skladeb hodí. Stejný pocit přichází dnes, přicházel i před lety. "Nikdy jsem nevěděl, co se mi stalo," zpívají v písni "Poughkeepsie", aby bylo jasné, že si to pořád stejným způsobem užívají a nic neřeší. Že The Lemonheads muziku dělají téměř výhradně pro sebe a pár známých, je další pozitivum, které albu pomáhá.

Svým způsobem kapela zestárla. To když některé nové písně mají folkový a písničkářský rámec mnohem víc než klima kytarové kapely. Přesně z tohoto důvodu jsou noví The Lemonheads v podstatě pouze o zpěvákovi - písničkář Dando a jeho doprovodná parta jedou od začátku do konce jeden hit za druhým. Hlasité kytary možná vzpomínají na divoké hardcore začátky z prvních a neprávem pomíjených alb. O produkci se podělil frontman s osvědčeným producentem nezávislé scény Billem Stephensonem.

Když si vzpomenete na všechno, co jste měli rádi, a jste k tomu muzikant a trochu vypočítavý básník současně, jde to rázem hladce - i klišé v textech a stokrát zahrané postupy dokážete podat neotřele, zábavně, takže nenaserete ani ty, kteří už hodně slyšeli. "Umím decentně lhát," přiznává Dando ve skladbě "Rule Of Three", "je to způsob, jak bejt v pohodě, když cítíš, že jsi fakt v hajzlu." V celkovém dojmu to je však od The Lemonheads poměrně poctivá hra, svým způsobem jde o nevinné flirtování.

Dělat si iluze, že album "The Lemonheads" nezapadne, je stejně naivní jako před maturitou počítat, že si vytáhnu právě tu jednu otázku, kterou jsem se naučil. Evan Dando a spol. na něm řekli vše, co chtěli a pamatovali si ze svých deníků, fotoalb a nevydaných out-takes záběrů ze zákulisí, k tomu přidali několik fíglů na zaručený hit. Na výbornou vzpomínkovou desku vzhlížející ke starým časům to stačí bohatě.