S albem "Sacred Love" přišla na Stinga drobná tvůrčí krize. On ani kapela nebyli s nahrávkou příliš spokojeni, tudíž se Sting poměrně logicky rozhodl pracovat na tom, co má rád. Udělal úkrok stranou tam, kam bychom to příliš nečekali. Nastudoval skladby renesančního písničkáře Johna Dowlanda (1563 - 1626). Po pročtení obsáhlého bookletu CD ale zjistíte, že Stingova cesta k Dowlandovi vůbec není nelogická. Naopak. Už od roku 1982 se systematicky seznamuje s Dowlandovou tvorbou, která mu učarovala. Proto také dostal od kytaristy Dominica Millera dar v podobě loutny zdobené vyřezávaným labyrintem. Odtud pochází i název alba - "Písně z labyrintu". Následovalo setkání s loutnistou Edinem Karamazovem ze Sarajeva. Se Stingem si padli do noty, oba je spojovala láska k Dowlandovi. Nápad na desku věnovanou právě jemu proto nemohl nepřijít. Rozhodli se ale nic neuspěchat. Sting se chtěl nejdřív naučit hrát na loutnu, pořádně nastudovat skladby a až pak se pustit do nahrávání.

Nevím, zda si to Sting uvědomoval, ale vydáním této desky v první řadě přibližuje Dowlandovu tvorbu širší veřejnosti. Je sice pravda, že Dowland není zapomenutý umělec, jeho písně mají své místo v repertoáru mnoha pěveckých sborů (u nás např. Sonaglio), nicméně ne každý Stingův posluchač si doma pouští renesanční hudbu. Sting je zde tedy zejména popularizátor Dowlanda a představuje jej jak v jeho písních, tak úryvky z dopisu Siru Robertu Cecilovi z roku 1595, kterých je celkem sedm a jsou vkládány mezi jednotlivé skladby.

Celá nahrávka potěší svou čistotou a pokorným přístupem k Dowlandovi. Žádné moderní úpravy třeba ve stylu Blackmore's Night se nedočkáte. Uslyšíte pouze Karamazovy loutny a Stingův zpěv, ten se ve dvou případech přidá i na loutnu. Zatímco hra na ni je zde co nejdokonalejší, čistá a bezchybná, Stingův hlas zůstává nezměněn své známé podobě. Místy neučesaný neškolený tenor odpovídá spíše dnešnímu pojetí zpěvu a lidé zvyklí na vážnou hudbu by s tím mohli mít chvíli problém. Podle mne ale právě to písně okoření, dodá jim ten správný náboj.

Dokonce i výslovnost Sting podřídil dnešku. Příkladem je píseň "Come Again", ve které se v době svého vzniku text "I sit, I sigh, I weep, I faint, I die / In deadly pain and endless misery" rýmoval [dáj / mizeraj], přesto Sting vyslovuje dle dnešních zvyklostí [mizery], což nepatrně tahá za uši. Otázkou je, zda šlo o záměr, či o neznalost (ale tomu se mi nechce věřit). Naopak velmi pěkně působí Stingovy vícehlasy. Nejvíc se povedly v "Can She Excuse Me Wrongs". Z celé desky pak doslova sálá láska obou protagonistů k alžbětinskému loutnistovi. Radost, která se na vás přenese a vtahuje vás do labyrintu zvuků.

Labyrint nepředstavuje nějaké neuspořádané bludiště. Na rozdíl od něj má pouze jeden vchod, stejně tak jednu složitou, ale jasně danou cestu do svého středu. S poslechem alba je to podobné. Cesta k němu není člověku, který se renesanční hudbou nezabývá, jednoduchá. Rozhodně to není deska na první poslech. Ale ten, kdo si dá práci projít oním labyrintem zvuků a pro dnešek ne zrovna typických harmonií, určitě zdárně dojde k jeho cíli. Album "Songs From The Labyrinth" za tu trochu námahy stojí.