Dostat se na koncert Hany Hegerové je záležitost vyžadující obrovské úsilí, její recitály bývají beznadějně vyprodány během pár desítek minut. Je tudíž velice záslužné, že početní příznivci této první dámy - troufám si napsat celé české populární hudby - mají nyní možnost v klidu a teple domova posoudit, oč že v předprodejích vlastně všichni tak úporně bojují. Natočit dobré živé album je možná těžší než natočit dobrou novou studiovou desku. Interpret povětšinou nemá možnost zaujmout novými skladbami, novými nápady, musí staré a známé podat (a prodat) tak, aby posluchač měl pocit, že dostává něco navíc. A to se nedaří zase tak často. Na albu "Hana Hegerová" se to ovšem podařilo měrou vrchovatou.

Paní Hegerová nepatří mezi zpěvačky s tak zvaným velkým hlasem, ale o to větší má schopnost do svého přednesu vložit takovou nálož emocí, že i doma u přehrávače vám bude běhat mráz po zádech, budete se smát, pohrnou se vám slzy do očí. Jednou jsem měl tu čest koncert Hany Hegerové navštívit a nikdy bych neřekl, že to, co jsem tam prožil, bude možné prožít také při poslechu na první pohled chladného a neosobního cédéčka. A přesto se tak stalo. Je lhostejné, zda zní skladba veselejší či (častěji) smutná, jestli blues, šanson či normální popová píseň, budete zkrátka okouzleni - lepší vyjádření stavu duše a mysli naslouchajícího mě nenapadá.

Samozřejmě není to jen emotivním výkonem zpěvačky, protože doprovodný Orchestr sólistů klavíristy Petra Maláska předvádí dech beroucí výkon. Že jsou pánové Malásek, kontrabasista Robert Balzar, saxofonista František Kop a kytarista Zdeněk Fišer mistři svého oboru, je všeobecně známo, nicméně mít kapelu složenou z takových Sólistů znamená čelit nebezpečí, že se koncert zvrhne v sérii muzikantských exhibicí. Nic takového se zde neděje ani náhodou, všichni se s radostí podřizují celku a hlavnímu účelu, totiž být bezchybným doprovodem pro hlas paní Hegerové. A jen tu a tam, na místech pro to jako stvořených, se objeví na ten či onen nástroj sólíčko, nad nímž se zatají dech, při němž vám dojde, že toto jsou skuteční virtuozové.

Nemá smysl vynášet nad ostatní některé skladby, protože zde není slabšího kusu. Jistě, některé jsou známější, jiné méně, ale zde fungují jako jeden celek, jako jeden souvislý a krásný průvodce životem Hany Hegerové. Dokonce i ta v rádiích už mi protivná "Levandulová" je lehce shozena a podána s takovým nadhledem a grácií, že znovu baví. Toto album odpovídá na otázku, zda má smysl vydávat koncertní alba. Odpověď zní: ano! Pokud vypadají třeba nějak takhle...