No jo, velké kapely profláklé nu-metalové scény jsou na ústupu. Tedy aspoň co se ochoty fanoušstva kupovat desky týče. Relativní nezájem klíčového amerického publika v poslední době řešili Staind či Godsmack, v polovině listopadu se o něm přesvědčili Deftones. Jenže zatímco Staind za celou svou kariéru nenatočili jedinou opravdu dobrou desku (takže ty jejich prodané miliony jdou na vrub spíš marketingu než talentu), Deftones si přízeň vymakali jakožto spolu se System Of A Down zřejmě nejoriginálnější představitelé do mainstreamu proniknuvšího metalu z druhé poloviny 90. let. A tak u nich propad trochu zamrzí. Na druhou stranu: aktuální novinka "Saturday Night Wrist" se asi nestane jejich nejobdivovanější plackou, tudíž si člověk může myslet, že to tak možná mělo být. Jenže...

...alba Deftones jsou čím dál náročnější, a proto nelze čekat, že graf prodejnosti bude stoupat. Tu náročnost zmiňuji v souvislosti s posluchači - doby více méně přímého metal-core, byť hodně náladového, jsou dávno pryč. Na (před)poslední řadovce zpřed tří let to ještě tak patrné nebylo, ale co už bylo intenzivně cítit z "B-Sides & Rarities", to je na "Saturday Night Wrist" dominantní. Najdete zde vzpomínku na někdejší zběsilé chrlení v "Rats!Rats!Rats!", kterážto věc silně připomíná třeba slavnou "Elite", ale jinak se Deftones víc a víc propadají do sebe. Posluchač je tu postaven do role diváka, nikoli ale pouhého konzumenta, který se proplétá tím, co Deftones tvoří v první řadě pro sebe. Neurvale skáčou v tempu, střídají trip-hop s hardcore a do světa řvou, že stojí za hovno. Ne, tohle vskutku není na diskotéky, tohle není do rádií, tohle není na stadiony; tohle je do obýváku, klidně si sednout, maximálně občas imitovat bubeníka.

Kdyby mi někdo před pěti řekl, že cesty Tool a Deftones se jednou vzájemně přiblíží (zatím se ale nestřetly), asi bych se pousmál. Teď o tom sám píšu. "10 000 Days" Maynarda Jamese Keenana je těžko stravitelným, zašmodrchaným klubkem rockových inspirací a experimentů, "Saturday Night Wrist" je horskou dráhou. Z jednoho jako druhého se vám zatočí hlava - jak s ní furt nevěřícně kroutíte, jak furt o něčem přemýšlíte, jak se furt pro něco otáčíte.

Původně jsem chtěl dát Deftones šest, možná sedm bodů, ale něco mi do toho vlezlo a nakonec to je osmička. Vlezly mi do toho emoce, jakási duše schovaná za hlukem a vedená precizními aranžemi. K "Saturday Night Wrist" totiž nelze přistoupit klasickým způsobem: odhalit melodie, posoudit jejich zábavnost, párkrát protočit riffy a mít jasno v tom, jak dobrá rockově-metalová nahrávka to je. Tady se musí dekódovat, kytarové valy brát jako orchestrální výpověď, nechat se vést a poslouchat. Poslouchat opravdu.