Každý má rád něco jiného. Někdo hlasitou hudbu a pořádné odreagování na koncertě, někdo tiché a do sebe uzavřené skladby a prožitky, někdo si rád zazpívá, co zná z desek, a pokýve hlavou. Nedělní večer byl jako stvořený pro příznivce netradičního spojení pořádně hlasité hudby a silného vnitřního zážitku. Potom, co Mono.

Protože to měl být dlouhý večer a zavírací hodina v Akropoli je nemilosrdně stanovena na desátou, spustili Belgičané svůj koncert už v půl sedmé. Bylo to pro ně trochu nespravedlivé, protože se lidé začínali teprve scházet, ale někdo to zkrátka rozjet musel a volba padla na ně. Dramaturgicky byl tenhle večer postaven naprosto jinak než většina koncertů. Od vyvětrání hlavy a rozproudění emocí za tónů White Circle Crime, přes přestupní stanici na trase C, až k citové a tranzové hudbě Mono. Všechny tři kapely postupně ukázaly, čeho všeho je hudba schopná. White Circle Crime byly "nejživočišnější" ingrediencí nedělního koktejlu. V některých pasážích ukázali, jak dokáží být přímočaří, v jiných naznačovali, jakáže hudba to přijde později. Jejich hudbu držela pohromadě především netradiční rytmika spojená s neuvěřitelnou kytarovou energií a občasnými elektronickými vpády. Některé pasáže zněly čistě post-rockově, jiné, především ty zpívané, byly dost podobné TV On The Radio. Podoba s touhle americkou kapelou rozhodně není náhodná. Je to právě týden, kdy s nimi dojeli část jejich turné. To, že se jejich hudba líbí i v Praze, jim dala najevo i postupně se zaplňující Akropole.

V době, kdy na pódiu začínali C, byl už klub velmi slušně zaplněn. Bylo příjemné vidět, že se nečeká jen na vrchol večera. Bylo příjemné pozorovat, že hudba je to, co sem přivedlo tolik lidí. Bylo příjemné slyšet post-rockové, místy až hardcoreové C, bylo příjemné slyšet, že to lidi berou a že hudbu, za kterou přišli, skutečně znají. Vůbec tenhle pocit byl jeden z nejlepších zážitků večera. Jak jsem již naznačil, tak C byli spojovacím článkem mezi Belgií a Japonskem. Jejich hudba byla čistě instrumentální, velmi zajímavě vystavěná a tam, kde bylo třeba, byla naprosto ohlušující. Jednotlivými skladbami provázely jednoduché hudební motivy, na které C postupně skládali zvukové plochy, aby vás dovedli k neprostupné zvukové stěně a střetu s ní. To, že tváří v tvář zvukové zdi hudba nekončí, předvedli vzápětí japonské hvězdy post-rocku.

Když se na pódium začali pokládat koberce efektů, za které se postavili dva kytaristé, a když s basou kolem krku přišla drobná Tamaki, bylo jasné, co bude následovat. Je asi mnoho způsobů, jak poslouchat Mono. Tenhle večer jsem zvolil jako většina ostatních ten se zavřenýma očima. Naprosto neuvěřitelný hudební zážitek byl umocňován nemluvnou a do hudby ponořenou kapelou, která postupně proplouvala z křehkých pasáží k neuvěřitelným emočním a emotivním výbuchům. Mono malovali hudební krajiny, kterými nás provázeli. Z přátelských krajů postupně nechávali vynořit zdánlivě neprostupné zdi, aby je vzápětí sami shodili a ukázali, z jak křehkého materiálu vlastně jsou. Tohle nebyl večer, na kterém se skáče a křičí. Mono dokázali přimět každého zvlášť, aby se ponořil do svého světa. Z každého tónu jejich vystoupení bylo jasně cítit, že to není náhoda, která ho přivedla zrovna na tohle místo partitury. Nelze pochybovat o tom, že v této hudbě a takovémhle živém provedení není nic navíc a není nic, co by chybělo. To, že umění post-rockových výbuchů neleží jen v síle třesku a neprostupné hudební hustotě, Mono nepochybně vědí. A teď v tom už nejsou sami, myslím, že to pochopili všichni, kterým pomohli v neděli zahnat hlad po prvotřídní hudbě.

Mono, White Circle Crime, C, Palác Akropolis, Praha, 26.11.2006

Fotogalerie: