Americký zpěvák, skladatel a klavírista John Stephens, vystupující pod uměleckým jménem John Legend, patří mezi ty osobnosti, které v našich končinách nejsou bůhvíjak známé. Pro většinu z těch, kteří o něm mají nějaké ponětí, bude pravděpodobně "ten zpěvák z Grammy". Před dvěma lety debutoval albem "Get Lifted", za které si odnesl cenu Grammy pro nejlepší r'n'b album, skladba "Ordinary People" mu dopomohla k ocenění za nejlepší mužský pěvecký výkon a nakonec se stal i nováčkem roku. Na své novince se opět pustil do práce s producentskými špičkami jako will.i.am, Kanye West, Raphael Saadiq a dalšími, s nimiž dal dohromady kolekci třinácti nových skladeb. Kolega Veselý v recenzi na Johnův debut nešetřil superlativy, a tak se není čemu divit, že album číslo dva bylo netrpělivě očekáváno. A možná právě proto, že spousta posluchačů měla nemalá očekávání, nebudou reakce všech zcela radostné.

"Once Again" se nese na poněkud jiné vlně než jeho předchůdce a i když to neříkám s žádným nadšením, rozhodně ho nepřekoná. Pravdou je, že deska je to víc než povedená, oplývající precizní produkcí, zvučnými jmény spolupracovníků, ale kdo si oblíbil debut "Get Lifted", může z novinky být zklamán. Zatímco na své prvotině se Legend snažil o mix moderního r'n'b se starým soulem, na novince už se do žádných experimentů nepouští a sází na léty provařenou klasiku. Už se nedočkáme takových hitů, jakými byly "Let's Get Lifted", "Used To Love U" či "Alright". Zato na nás čeká soul, v některých momentech zaměnitelný se starými hity z dob sedmdesátých let.

Snad jediná skladba, která mi trochu připomíná Johnovu první desku, je "Stereo". Jinak se rozhodně nedá říct, že by se pustil do něčeho "nového". On moc dobře ví, co dělá, a pohybuje se ve vodách jemu známých. Servíruje krásné balady či středně rychlé skladby za doprovodu klavíru, které jsou sice prodchnuty vlnami emocí, které jen umocňuje Johnův charakteristický vokál, nechybí jim jakési to "kouzlo", ale co jim chybí, je originalita. Když začínal fungovat jako sólový zpěvák, říkalo se mu "Alicia Keys v kalhotách". Při poslechu některých skladeb z nové desky by ho možná někdo mohl mít tendenci označit za jakousi omládlou "Arethu Franklin v kalhotách".

Těžko říct, zda jemu samotnému víc sedí pozice neo-soulového zpěváka, jak jsme ho znali z první desky, nebo je pro něj slušivější pustit se do starého soulu. Pokud ale bude někdy v budoucnu chtít překonat svůj debut a znovu ukázat, že má na víc, měl by zase zkusit trochu experimentovat. Rozhodně nechci mluvit o "Once Again" jako o zklamání. Někdo ji však v porovnání s "Get Lifted" tak určitě brát může.