Je to už úděl frontmanů, že v médiích je většina pozornosti soustředěná na ně. A je to úděl tvůrců muziky být v pozadí, nejsou-li zároveň frontmany. Aby se text nestal sám sobě komplikovaným hned ze začátku, následuje vysvětlení. Konkrétní příklad - Hooverphonic. Každý návštěvník koncertu kouká hlavně na zpěvačku Geike Arnaert. Co má na sobě. Jak zpívá. Jak se tváří. Zbytek je vzadu. Nebo spíš na boku. Přitom Alex Callier je ten, kdo dělá Hooverphonic Hooverphonic. Hlava. Tvůrce. Strůjce. Skládá hudbu. Dává rozhovory. I musicserveru ho dal. Vizáž novodobého Elvise, zkušený rétor. "Je to součást mojí práce," prohlásil, když jsem mu s kolegyní předem poděkoval za neplánovaný čas, který si na nás v Brně v říjnu udělal. O práci, o hudbě, o vysávání i o publiku se vedla řeč.

Během koncertu jste často chválili publikum, říkali jste, že lidi jsou úžasní. Čím to je? Čím si to zasloužili?

Jsou velmi spontánní. Už od začátku víte, že jsou s vámi. Ukazují entuziasmus a čím víc ho ukazují, tím víc se to přenáší i na kapelu. Není moc zemí, které mají tuto energii. Kromě Česka musím přiznat, že to cítíme ještě v Americe. Nechci srovnávat Čechy s Američany... Češi jsou milejší... Dělám si legraci... Je to určité sdílení vibrací, exploze energie.

Je naopak publikum, které je k vaší muzice úplně chladné a nejde z něj žádná energie?

Stává se to asi jiným skupinám, ale nám ne. V průběhu let jsme se naučili zacházet s publikem, víme, jak sestavit set. Začínáme trošku pomaleji, abychom lidi vtáhli, pak přijdou na řadu hity, zvyšování tempa. Pravdou ale je, že někdy to jde od desíti k pěti, a jindy naopak.

Říká se o vás, že jste skupina, která je lepší v klubu než na festivalu. Cítíte to taky tak?

Ano. I pro nás je důležité hrát na festivalech, protože tam můžete získat nové posluchače, ale pravda je, že asi každá kapela je lepší v klubu. Naše hudba je intimní a jako taková vyzní líp v klubu. Navíc Geike není ten tip "Hej, pojďte, rozjedem to!". Působí intimně, plaše. V malých klubech člověk vidí všechny nuance v jejím obličeji, jak se usmívá, jak reaguje. Na festivalu vidí jen, že někdo stojí v dálce na pódiu. Nevidí ty drobné výchylky, o kterých naše hudba je. Proto mám radši hraní v klubech.

Jak se cítíte, když přijedete do místa, kde jste ještě nikdy nebyli? Nemáte strach, že na vás vůbec nikdo nepřijde? Jak to bylo s Brnem?

Když jsme ráno přijeli, byli jsme trošku překvapení velikostí klubu. Čekali jsme něco menšího a upřímně jsme měli trochu strach, jestli Flédu dokážeme naplnit. Nakonec ale bylo plno. Tohle je na té práci zvláštní: jste ve studiu, nahráváte desku, děláte rozhovory, ale vlastně se nedostanete do kontaktu s lidmi, dokud nepřijedete do nějakého klubu. A je super, že i tady v Brně máme publikum.

Hráli jste novou píseň, vypadá to, že jste docela produktivní. Poslední deska vyšla loni a hnedle máte nové skladby.

Jsem velmi produktivní. Baví mě psát muziku, nemám problémy s tvůrčími bloky. Popravdě nová deska už je nahraná. Zbývá ji jen smixovat. Naše hudba jde teď trochu víc do rock'n'rollu, vyvíjíme se a je fajn, že můžeme dělat, co chceme. Většinu času skládám hudbu, je to moje potěšení, jako hrát hry. Někdo jde do kina, já píšu hudbu.

Kolegyně se několikrát spletla v názvu kapely - řekla Stereophonic místo Hooverphonic. Máte s tím nějaké zábavné zkušenosti?

Je to delší příběh, první demo jsme nahráli, aniž bychom měli název pro kapelu. Kamarád si to poslechl a řekl: "To je taková vysávací hudba." Byli jsme šokovaní, ale on dodal. "Jako by tě to vysálo do jiného vesmíru." Zdál se to být dobrý nápad, začali jsme si říkat Hoover, ale zjistili jsme, že existuje americká a německá skupina stejného jména. Protože děláme takovou stereofonickou hudbu, bylo dobré přidat "phonic". Tenkrát se psal rok 1996, internet nic neznamenal, ale teď vidíme, že to byl dobrý nápad, protože když do vyhledávače zadáš "hoover", vyjedou ti korupce, CIA, prezidenti, přehrady, vysavače, ale když zadáš "hooverphonic", vyjedem ti jen my.

Jak často vysáváte?

Jak často vysávám? Nevysávám, dělá to uklízečka.

Jste tak bohatý, že můžete mít uklízečky?

Jo, mám uklízečku, krásný dům a krásné auto. Moje žena nemusí uklízet.

Takže je dobré být částí Hooverphonic. Vydělává to peníze a nemusíte nic dělat.

Jo, je to zvláštní, v Belgii jsme velmi populární, a to nám vydělává peníze...

Takže nemusíte dělat už nic jiného?

Ne, Hooverphonic je moje práce. A není to ani tak práce, jako zábava.

Za spolupráci při přípravě rozhovoru díky Miss Pleasure Seeker a Banánovi.