Celé to podzimní objíždění republiky s jakoby novým albem "Stereo" může být ze strany Priessnitz bráno jako solidní kalkul, zvláště pak dvojitý koncert v pražské Akropoli. Desku už totiž pokřtili na jaře doma v Jeseníku s domácími fanoušky a těmi věrnými. To mohlo u Švejdíkovy party zafungovat jako svého druhu splnění snu. Mohli si to dovolit: několik alb už nahraných mají a jejich pozice na české scéně je dost silná na to, aby s albem nemuseli hned pádit do metropole. Vždyť by to ani nebylo ono, kdyby zrovna Priessnitz dorazili do zrychlené Prahy, věčně žijící pod stresem, s další dávkou melancholie na jaře, kdy deska vyšla, a nikoli během barevného podzimu. Mohlo by to působit i jako rezignace na Švejdíkovy romantické ideály, kterých má v sobě stále plno. Na podzim se to zkrátka hodí víc. Mimo jiné i z toho důvodu, že nové písničky mezitím u fanoušků tak nějak zklasičtěly. Nebo proto, že Priessnitz nejsou letní kapela.

Díky osobním vazbám logicky zvolená předkapela Selfbrush zahrála více než velmi dobře. S folkovým minimalismem dostal Vašek Havelka Akropoli tam, kam ji dostat měl - do správné nálady. Určitě i proto, že se svou houslistkou dostal docela dost času, aby mohl přehrát značnou část svého repertoáru. Na jednu skladbu si stydlivě působící Havelka vypůjčil i kytaristu Priessnitz Kružíka. Nejen v tuto chvíli už slušně zaplněná Akropole pozorně sledovala jeho vystoupení a každou skladbu kvitovala spokojeným potleskem. Rozhodně nedošlo k situaci, že by Selfbrush fanoušky Priessnitz nezajímali, jak to často u předkapel chodí. Když Selfbrush skončili, nikdo už ze sálu neodcházel.

Priessnitz spustili krátké intro, s výrazem "že se jako nic neděje" na pódium přišel Jaromír Švejdík a polohlasně do publika prohodil: "Čau." Pak se svou partou spustil první věc večera: romantickou "V parku". S třetí skladbou "Střepy" se zaplněná Akropole poprvé naplno roztleskala, s následujícím starším "Havranem" i rozezpívala. Obojí pak vydrželo až do konce koncertu. Jednou z věcí, na nichž Priessnitz stojí, je to zvláštní dění mezi Švejdíkem a Kružíkem: obrovská interakce, neustálá komunikace beze slov a gest - nemusí se na ničem domlouvat a oba vědí, co ten druhý udělá. Kružíkova kytarová hra je věc sama pro sebe, nezahraje jediné sólo a přitom sóluje pořád. Jaromír Švejdík je zvláštní hvězda, nicméně až v jeho případě nabírají recenzenty oblíbené výrazy jako civilnost, upřímnost, bezprostřednost nebo skromnost toho pravého významu.

Ze svých textů Jaromír vychází jako utrápený, unavený rockový básník v prvorepublikovém čerstvě vykartáčovaném saku, který to pořád ještě nevzdal - na pódiu z něj ale vyzařuje hlavně radost a pohoda. Ani v této chvíli rozhodně jeho nepříliš pozitivní texty neztrácejí na významu, autentičnosti a sdělení. Švejdík se za mikrofonem pohybuje tak jako dříve John Lennon nebo dnes starý známý z Manchestru Liam Gallagher, své fanoušky nechává zpívat více než kdo jiný. Když si s nimi uprostřed písní podává ruce a sem tam něco prohodí, tak právě zde mladému hudebnímu publicistovi dochází řada vazeb, souvislostí i hodnot.

Písničky z poslední desky "Stereo" působily tvrdším a razantnějším dojmem, a to ve své melancholii, zamyšlenosti či pouze zvukové stránce. Starší věci naopak připomínaly léty prověřené hity s nadčasovým přesahem, což v rámci české scény z určité úhlu pohledu u Švejdíkových citlivých výpovědí platí. Nemyslím, že by slovo generační výpověď nebylo právě u Priessnitz na místě. Dostalo se na většinu fanoušky oblíbených skladeb i na povedenou desku "Stereo". Právě "Stereo" se údajně mělo křtít, křest proběhl nejlépe jak mohl: nepřetržitou hrou až do deseti večer, kdy se v Akropoli musí končit. Celé vystoupení fungovalo skvěle, takže nakonec nebylo dvakrát příjemné se vydat do studené Prahy plné smogu. A to byl jediný mínus ve skvěle načasovaném turné.

Priessnitz, Selfbrush, Palác Akropolis, Praha, 20.10.2006

Fotogalerie: