Wohnouti si za celou svoji kariéru bezpochyby drží svůj celkem velmi slušný standard. Vždy o sobě (jako o kapele Wohnout) mluví s určitým odstupem, nemají přehnané iluze, ale v čem si jsou stoprocentně jistí, je to, že chtějí především bavit. Nezažil jsem koncert, kdy by na nich bylo vidět, že mají špatnou náladu. Jsou si vědomi svého postavení, jejich posluchačská základna se od "Cundally" rozrosla do slušných čísel. Pro svoje fanoušky toho dělají hodně a co je na nich nejcennější, je jejich civilní projev. Jste si prostě naprosto jistí, že to dělají proto, že je to baví, o žádném kalkulu nemůže být řeč. Kapela, která to tady všechno bere s určitým odstupem, je s nimi sranda, přitom se ale nedá říct, že skládají písničky, které by byly plné stupidního humoru a tuctových kytarových riffů (i když samozřejmě někdy mi v hlavě vrtá, kde už jsem tu kterou pasáž slyšel, tomu se však v rocku snad už ani ubránit nelze). Čím si jsem ale jistý, je, že jejich hráčské schopnosti rostou úměrně s odehranými roky, a tak "Polib si dědu" je po nástrojové stránce jejich nejpropracovanější album, ač se to na první poslech nezdá.

Do uší vás hned praští, že, co se tak omílané "tvrdosti" týče, jsou Wohnouti opravdu zpátky někde u "Cundally", ale s tím rozdílem, že kytary hrají jednoznačně vyhranější a kvalitnější linky. Zatímco "Zlý noty na večeři" byly asi nejmelodičtější, pořád však vcelku hodně rockové, "Pedro se vrací" bylo nejněžnější a plné různých vychytávek kolem,"Rande s panem Bendou" pak zřejmě znamenalo novou kapitolu. Takový kompromis mezi "Zlýma notama" a "Pedrem". "Polib si dědu" pak tento model posouvá přímočařejším a hutnějším kytarovým zvukem opět trochu dál. Může se zdát, že melodií je zde méně, ale jsou tam, sice jsou trochu skrytější (a syrovější), ale jsou. Jenže pojítek mezi "Bendou" a aktuálním počinem vidím více. Trochu mě mrzí, že místy Wohnouti kopírují sami sebe. Například "Zajíc na měsíci" si šu-by-du-bá dost podobně jako "Še-ve-le-ní" a "Housenky" si to plazí na velmi podobné náladové vlně jako "Durová kovbojka".

Dalším mým problémem bylo, že než jsem si "Polib si dědu" pořádně oposlouchal, špatně jsem rozuměl ne zrovna razantnímu zpěvu Matěje Homoly. Vše se zlepšovalo s množstvím poslechů, ale rozhodně vám říkám, že těžko budete na první poslech rozumět třeba "Činelům", kde se navíc přidává i Lenka Dusilová, která mimochodem svůj part zvládla s podobným přehledem jako v "Raydě", a Kärtsy Hatakky se svým finským jazykolamem. Waltari do "Činelů" vpíchli i své vlastní aranže, takže to je jedna z nejnabroušenějších věcí na desce. Je to úplný opak následující "Jaroušek na tři", ve které si to šourá unavená, ale příjemná melodie klarinetu. Klarinet, pískání v "Kulibrcích" a cinkot v "Beatles", to jest také něco z mála, čím se Wohnouti rozhodli zkrášlit své kytary. "Polib si dědu" prostě a jednoduše staví na kytarách a basta. Melodie jdou ruku v ruce s nějakou prostou příběhovou hrou, texty nepotřebujou být sdělenou odvěkou pravdou, jejich snahou je být jen pouhou malou (hodinovou) wohnutou slovní hříčkou, chcete-li takovou slovní kopanou, většinou s češtinou; jsou pouhou doplňkovou formou. Jsou plné více, či méně vtipných slovních obratů a při poslechu se jimi opravdu nijak extra nezaobírám, i když mě několikrát pobavily. Myslím, že je to stokrát lepší, než kdyby se nám snažily podsouvat nějaké uslintané žvásty.

Takže, Wohnouti nám připravili slušnou porci rockových riffů, melodických, někdy ale i lehounce kýčovitých refrénů ("Don čičo", "Polib si dědu") a typického humoru. Bezpochyby se tady naleznou i výborné skladby jako "Ganga" nebo "Dům bez oken", které budou žádané naživo, druhá jmenovaná ostatně už s bratry Homolovými, Fenkem a Zemánkem objížděla letní festivaly. Kdo nevěřil, že Wohnouti přitlačí na struny, mýlil se. Zábavné nápady tady jsou, byť jich je méně, přesto doporučuji nezahazovat po prvním rozpačitém poslechu. Možná jsem také čekal trochu víc, ale přesto je "Polib si dědu" na naší scéně nadprůměrným počinem. Škoda že nelze dát šest a půl, takhle tedy dávám sedmičku, protože já jsem hodný děda.