Godsmack se mi na pár let ztratili z dohledu. Když jim vyšla v roce 2003 deska "Faceless", pro samé zklamání jsem na ně zanevřel, takže akustický kus "Other Side" jsem se ani nesnažil si opatřit. Těžko vědět, jestli to byla chyba (třeba Allmusic.com hodnotí album třemi hvězdičkami z pěti), ale novinka "IV" by renomé skupiny kolem charismatického leadera Sullyho Erny mohla vylepšit. A to výrazně. Nahrávka, jež čítá jedenáct skladeb, je v dosavadní diskografii bostonských Godsmack šestou položkou. Pokud by platilo "do šestice všeho nejlepšího", Godsmack by byli živoucím potvrzením rčení. Vskutku, "IV" je velice dobrá, převážně stoner-rocková deska.

Producentské páky se na "IV" ujal sám frontman Sully Erna a teď už je evidentní, že kromě solidních vokálních dovedností má talent i jako producent. Album je totiž nejvyrovnanější a zvukově nejpreciznější, jaké kdy Godsmack udělali (nepočítaje "Other Side"). Jestliže se vždy pohybovali kdesi mezi Metallikou a Alice In Chains, jako by tento svůj rozkolísaný projev hodili za hlavu příklonem ke stoner rocku á la Queens Of The Stone Age. Rukopis kapel Jamese Hetfielda a Laynea Staleyho na "IV" samozřejmě rozpoznáte, zvláště v úvodních "Speak" či "Enemy", avšak skladby mnohem více zní jako poklona ikonám než jejich vykrádání.

Po celých padesát minut - s přestávkou v pomalejších, notně depresí zavánějících kouscích "Hollow" a "One Rainy Day" - se Godsmack obklopují hrubozrnnými riffy, které se jako Shrek povalují v pozadí, zbytečně na sebe neupozorňují, ale každý přitom ví, že spolu s drsným, leč barvitým hlasem Erny jsou nepochybnou dominantou alba. V refrénech se pracuje s melodií velmi střídmě, aby posluchač zůstal ve hře, ale zároveň se nesoustředil víc na okaté popěvky než souhru celé kapely.

Jestliže v roce 2003 hovořil stran "Faceless" Erna o návratu ke kořenům, teprve s "IV" se Godsmack podařilo dosáhnout opravdové věrohodnosti, že pohled zpět není jen lákadlem pro fanoušky. Když postupně ubíhají tracky novinky, chvilku máte na jazyku temný grunge, za okamžik tepající hardrock, v minutě zase stadiónový metal. Dohromady to je ale zábavný stoner rock, výtečně zvukově ošetřený, vnitřně jednotný a sám se sebou spolupracující. K dokonalosti by stačilo, kdyby Godsmack přijeli do Česka na koncert.