"Přeju vám, aby Folkové prázdniny i pro vás byly hudebními lázněmi a prohlašuji je pro letošek za zahájené," začal letos svoji moderátorskou sezónu Folkových prázdnin 2006 zaběhlý konferenciér, kterému nikdo neřekne jinak než Ďoubal nebo Pepa Smolík. Odstartoval tak osm dní nabitých tolika činnostmi, že pro ně samé mnohdy nezbývá čas na spánek. Schválně: hlavní scéna na zámku, open scéna v podzámčí, dílny a workshopy kde se dá, výstavy prakticky taky tam, akademickoidní Kolokvium, noční koncerty v kapli. Člověk je rád, že stihne zaskočit na záchod. A tak to má být. Dost možná ideálně strávená dovolená.

Jednadvacátý ročník Folkových prázdnin v Náměšti nad Oslavou začal v době, kdy se Colours Of Ostrava překulily do své druhé poloviny. Zdánlivě to nemá žádný smysl. Leč tyto festivaly se tak staly vlastní konkurencí, neb oba se snaží oslovit přibližně stejné publikum. Jenomže zatímco Colours se podařilo vybudovat kvalitní mediální základnu, Folkovky se krčí v tom malém městečku na půli cesty mezi Jihlavou a Brnem. A možná je to nakonec dobře. Rodinná atmosféra z tohoto festivalu prýští tak, že jeden odstavec na její popis je málo. Snad jen aby čtenář zůstal navnaděn, může se prozradit, že ve druhé části našeho povídání na analýzu atmosféry dojde podrobněji. Ale ono se bude lákat na víc věcí.

To parné sobotní odpoledne to byla skupina Camael, kdož slavnostně otevřel letošní ročník (jako tradičně, ale vůbec ne špatně) pramálo folkových Folkových prázdnin. Snad pro to vedro, snad pro specifické "slavnostní" publikum, snad proto, že to byl teprve začátek, bylo diváctvo poměrně tuhé. Muzikanti si to však užívali, lidovkové medley nevyjímaje, trojice vokalistek se pokoušela o podobnou show, jakou předvádí Värttinä, dost možná se jim časem vyrovnají, stejně jako se časem naučí tancovat i ti dva malí kluci, kteří střihli vedle pódia jeden taneční grif, pak druhý, třetí, čtvrtý, a pak zas první. Člověk napřed valil oči, přirovnával k Lord Of The Dance, a pak (ty nejotrlejší až druhý den) ho to přestalo bavit a myslel na cvičené opičky. Mezitím už se ale sestava na pódiu proměnila - zaplnila je svou osobností Joanna Slowinska. Členka ex-Muzykanci, teď sólově. Sólově rovná se sice jiná (lepší) image, ale pořád stejný nářez na housle, přičemž to celé je občas hozené až lehce k jazzu, breakbeatu či dokonce jakémusi pseudotechnu. Začátek solidní.

Neděle byla stejně jako loni zasvěcená divadlu, kejklování a podobným piškuntáliím. Nadšený průvod z náměstí až na zámek upozorňoval na tuto skutečnost široké obyvatelstvo, v zámeckém parku a všude kolem už to pak jelo jako na běžícím páse. Dokonce probíhaly tři divadelní scény současně, čili v Náměšti věc zcela nevídaná. Ovace zasloužili černoušci z Adesy, polévka Bely Schenkové i ta paella Matěje Formana, která by sice zasloužila ještě nějaké koření, ale zato byla největší v Česku. To všechno ovšem bylo naprosté nijaké nic proti úderníkům z Francie, kteří pod názvem Sergent Pépére téměř vyhodili nádvoří do vzduchu (heslo večera - pochopí jen přítomní a ještě ke všemu sedící v určité části hlediště - "Zabij velrybu, zachráníš reprák."). Takové koncerty většinou probíhají na konci festivalu, Folkovky jsou jiné, víme? Říká se tomu francouzská bláznivá dechovka, prý jsou trochu ve stínu těch balkánských. No, rok 2006 je pro ně evidentně přelomový. Kostýmy, hravost, blbnutí na pódiu i pod ním, schopnost dělat si legraci ze sebe sama, hra na tubu na didgeridoo způsob a kvalitní muzika, toliko pár indicií pro neznalce.

A pro prošvihnutce pak tedy blázniví Francouzi ještě jednou, v pondělí v parku před hlavním koncertem úplně zadarmo a úplně stejně dobře. Warm-up na pondělní Vokály, hlasy, zpívání jak se patří. Pravý start až Triny - tedy Procházková, Podkonická, Kováčová -, z nichž zvláště na poslední jmenované bylo vidět, že tady má (na rozdíl od Camael) to hlavní slovo a že tehdy je jí dobře. To Parno Graszt z Maďarska sice zaplnili pódium daleko více než tři dámy a dokonce i roztancovali některé diváky, ale nástrojová a aranžérská schematičnost způsobila brzkou ztrátu cikánské živočišnosti a nahradila ji stereotypem. Z toho všechny vytrhli až Huun-Huur-Tu. Díky těmto Tuvanům mnozí viděli (či spíše slyšeli) poprvé hrdelní zpěv a takzvanou ústní ZOO. Tenhle výlet následní Čechomor nemohli trumfnout ani kdyby si nakrásně tisíckrát říkali akustický, což stejně jako loni znamená to, že cellista zůstal doma a bubeník s sebou přivezl jen kachon a djembe.

Vokály, hlasy, zpívání - úterní, oficiální název dne čtvrtého. Dramaturgie postavená tak chytře, že člověk v průběhu dne jako by lezl po žebříku nebo zažíval postupně čím dál větší orgasmus nebo jedl čím dál lepší bonbóny nebo kdovíco ještě. Matematicky: Hudecká úderka je menší než Katka García & Luboš Malina & Band (což je rozpětí mezi AG Flek, Ohm Square a Buty, jinak moc příjemný hlas má ta Katka, ale to už všichni vědí) je menší než John Spiers & Jon Boden (od Jona lítaly žíně, John zase hrál na miniharmoniku a kvůli technickým problémům jejich hudba chvíli připomínala glitchové orgie) je menší než Eliza Carthy & Ratcatchers, přičemž poslední dvě tělesa jsou úzce propojena. Carthy dala vzpomenout na loňské vystoupení Bronagh Gallagher - barvou hlasu, vystupováním, pohyby, tělesnou konstitucí, něčím jí byla podobná - a celé to vyvrcholilo... vzájemným chlubením se strhaných žíní na smyčcích... a nočním koncertem v kapli, kde se krom zpěvaček ze zmíněných kapel představil i Jaromír Nečas a paní Okabe, manželka Koha Okabe, o němž příště. To aby čtenář zůstal naladěn.

A aby čtenář zůstal naladěn, může se mu prozradit, že letos i open scéna není chudá na progresy (v jeden den se na jednom pódiu vystřídal beat box se sedmdesátkovým bigbošem) a taky se může těšit na to, že ve druhé části reportáže dojde na další vrchol Folkových prázdnin 2006. Jméno? Dobet Gnahoré.

Folkové prázdniny, Náměšť nad Oslavou, 22.-29.7.2006 (část první)

Fotogalerie: