Pražská Sazka Arena zela ještě v sedm hodin prázdnotou. Hlavou mi probíhal možný scénář dnešního večera. Když jsem věděl, co že dnes vystoupí za bigbítové legendy a rozhlížel se po monstrózním a noblesním prostoru haly, přišel mi tento prostor jako nevhodný. Při přicházení prvních klasických džínových rockerů jsem začal pozorovat dva typické, kteří přišli na ochoz. Nadávali na pěkně drahý a navíc ne nijak chutný smíchovský patok, zapálili si cigaretu a v tu chvíli do nich okamžitě nalétla žlutá eskorta Sazka Areny, která je dokonce chtěla vykázat. Chápu zákaz kouření, ale rozumím i tomu, že většina přítomných se zrovna jako doma v Sazce necítila. Navíc pódium bylo umístěné uprostřed, a celá půlka arény tak byla zavřená. Tedy zrovna dvakrát nerozumím tomu, proč se koncert neuskutečnil třeba v T-Mobile Aréně. Mno nic, zanechme bezpředmětných hloubání v organizaci a jdeme na koncert. První na pódium naběhli punkýši Apple Juice. Znám je jako předskokany Tří sester a jako vytrvalé objížděče českých fesťáků. Rozhodně jim to šlape, mají úderné songy a nebojí se do toho pořádně praštit. Nejvíc se povedly "Mimo-zemšťan" a "Tenhlesong", tedy alespoň podle mého. Sazka zatím byla obsazena tak možná třemi stovkami lidí. Zvuk měli Apple Juice příšerný, dost možná to bylo i prázdností haly, protože se velmi odrážel. Jako by hráli v jeskyni. Ale svoji práci odvedli, zahráli sedm skladeb a čau.

Jako první vstoupil do Síně slávy in memoriam Petr Kalandra, cenu převzala dcera Tina. Jeho skladby zahráli Blues Session v čele s Ondřejem Konrádem a Olinem Nejezchlebem. Byli bezchybní. Vyhraní muzikanti, kteří chyby moc nedělají. Jejich set byl plný tklivých písní a chladné profesionality. A když Bob Dylan v listopadu zapomněl, alespoň Blues Session nám v závěru dopřál coververze písní "Like A Rolling Stone" ("Solnej sloup") a "Knockin' On Heaven's Door ("Nebeská brána"). Nutno dodat, že jeho texty jsou naléhavé i po letech. Půlka Sazky již byla příjemně zaplněna a po chvilkové pauze se na pódium vřítila Jasná páka-Hudba Praha. Jejich vymezený čas se posléze ukázal možná jako zbytečně dlouhý a na úkor Michala Pavlíčka. Zahráli všechny staré známé a dobré pecky, nechyběly "Brejle", "Ryba Badys", "Špinavý záda", "Holka Tonka" nebo hymnus "Mámo neper". Hudba Praha letos slaví pětadvacáté výročí, tak uvedení do Síně slávy je pro ně určitě moc pěkný dáreček. Všem komunistům světa ještě Michal Ambrož daroval opus "Pal vocuď, hajzle!" a připomněl nelehké totalitní časy, kdy měli zákaz. Jinak měla i Hudba Praha problémy se zvukem. Když vokalistky Jamajka Koblicová a Petra Studená poprvé přiběhly, zvukař si všimnul, že zpívají až po několika dlouhých sekundách. A nebylo to od něj naposledy.

Michal Pavlíček přišel o půl desáté a s ním i Symfonický orchestr Českého rozhlasu v čele s dirigentem Vladimírem Válkem. Hráli úryvek symfonické hudby, kterou Pavlíček složil pro BBC a jejich seriál „Červený bedrník". Mistr si v klidu ještě dolaďoval kytaru a pak to přišlo. Přiběhl Tomáš Hajíček a spustil hutnou a velmi silnou skladbu "Stromboli". Sazka Arena chrlila úderné výkřiky Stromboli v rytmu tryskající lávy. Tomáš Hajíček i Michal Pavlíček se do toho rychle dostali, a tak byla aréna hned zpočátku v lehkém transu. Na skladbu "Olda je přítel můj" přišel Matěj Ruppert a za druhé bicí se usadil Jiří Hrubeš. Matěj Ruppert byl opět bezchybně čistý, jeho hlas je prostě balzám. I když mu ostřejší pasáže, zejména ty, kdy má pořádně zařvat, dělaly trochu problémy. To se týkalo druhé výběrovské - "Člověk bez talentu". On je holt na ty jemnější party. Ale rozhodně byl jedním z příjemných překvapení večera. Iva Marešová si přišla střihnout skladbu "Rány" ze stejnojmenného alba Zuzany Michnové a Michala Pavlíčka, který Zuzaně nezapomněl poděkovat. Sám by si ovšem zasloužil pochvalu (také jich ten večer plno dostal), protože album "Rány" bezpochyby patří do klenotů české hudby. Následující "Sen o koních" přišli odzpívat Viktor a Vojta Dykovi, nebyli sice tak přesvědčivý jako Ruppert, ale i jejich značně odlišené podání nebylo nejhorší.

Z Michala Pavlíčka, který byl oblečený trochu jako Prince, lilo a chvílemi mi i připadalo, že je pěkně nervózní. Možná kvůli tomu velkému tělesu, co měl za zády. U mikrofonu se poté vystřídala i Lenka Dusilová, následována Janou Koubkouvou. Ta dala vzpomenout na projekt Horký dech Jany Koubkové a v tuto chvíli se koncert zvrhl do alternativnější sféry Pavlíčkova hudebního života. Neopomněl ani čisté instrumentálky, z nichž hlavně skladba "Jeden den v parku" vyzněla téměř dokonale. Téměř proto, že jsem seděl naproti pódiu a stejně jako většina sedících jsem byl oslňován nepřiměřenými světly, která podle mého byla dokonce určena pro venkovní koncerty. Bohužel zvukaři a osvětlovači Beatovou síň slávy opravdu nezvládli. Zvukař vůbec nestíhal, a když přišla k mikrofonu Lenka Dusilová, která ho neustálými gesty pobouzela, aby ji dal víc, povedlo se mu vyhovět až ke konci skladby. Stejně tak prakticky při každém kytarovém sólu reagoval značně zpomaleně. Technicky byla tato akce hodně vzdálena ideálu. Ještě že hrál ten Pavlíček a měl tak profesionální hosty, kteří se dokázali s prací zvukaře poprat - chce se říct.

Na scénu přišla Monika Načeva a Michal Pavlíček, podporován dívčím pěveckým sborem Brécy a orchestrem, dal s akustickou kytarou vzpomenout na období kolem roku 1994. Na řadě byla pauza a promítnutí úryvku z filmu "Pražákům, těm je hej", kde se Pavlíček pře s Michaelem Kocábem. Sice scéna úsměvná, ale dnes možná i velmi ožehavá, protože Michael Kocáb se jako host u Pavlíčka nezúčastnil. Stejně jako Klauda Kryšpín, který ale byl přítomen jako divák. Po uvedení do síně slávy přišel Kamil Střihavka a s ním i vypalovačka "Holka čapni draka". Trochu jsem se divil vcelku chladnému publiku. Hity, které jsou všeobecně známé, davově zpívány rozhodně nebyly. I když se třeba Kamil Střihavka povzbuzováním snažil lidi vyburcovat. Koncert byl totiž jako zážitek nádherný a ještě zesílil s příchodem Basikové a jejich duetu "Když se snáší déšť". Basiková poté zůstala a zazpívala ještě několik vytříbených kousků. Mezi jinými i "Veliké Lalulá", při kterém jsem viděl Michala Pavlíčka, jak na Báru říká: "Jóoo, to je ono!". Bylo vidět, že je šťastný a že si všichni v tu chvíli hrají do not. I následující "Košilela" se nesla v kouzelném duchu.

Na scénu se v tuto chvíli vřítila ostrá trojka - Vilém Čok, Noid, Tomáš Hajíček. Při jejich zpěvu doslova běhal mráz po zádech. Těšil jsem se na Čokovsky odhýkanou "Zubatou", ale bohužel značnou část ji odzpíval Noid. Končilo se symfonicky nádherně protkanou "Zemí vzdálenou". Pavlíček se prý pak ještě s Basikovou vrátil na přídavek, ten jsem již však neviděl, protože by mi ujelo poslední metro a to jsem opravdu nepotřeboval. Pavlíček je génius. Právem si síň slávy zaslouží a mohu vám říct, že i přes ty zvukové nedostatky to byl prostě krásný zážitek a oslava hudby.

Beatová síň slávy, Sazka Arena, Praha, 8.6.2006

Fotogalerie: