Je pátek 28. dubna a já stojím ve vestibulu stanice metra I. P. Pavlova. Kolem mne proudí davy lidí, každý si jde za svým. Přemýšlím o současné hudební scéně. Kapely jsou jako ti lidé - přicházejí a odcházejí. Často se na scéně ani příliš dlouho nezdrží a brzy jsou zapomenuty. V současnosti se stává čím dál větším trendem mluvit o nějaké originalitě, kterou kapely postrádají. Originalita je však věcí velice vzácnou a až na výjimky si na ní v současnosti lze pouze hrát. Hudební kritici mají vlastně dvě možnosti. Buď novinky mladých kapel odbýt se slovy, že toto už tu stejně bylo, tudíž nemá smysl se s něčím podobným zabývat, nebo hledat v té záplavě dobrou hudbu a čekat, že se kapela třeba vyvine a když ne, tak bude alespoň produkovat zábavnou a současnou hudbu. Dnes jsou v kurzu hlavně kytarovky, každý chce znít jako The Beatles, The Cure a Joy Division dohromady nebo taky Coldplay, ale ti zasvěcení jistě vědí, jak to je s původností velice populární kapely Chrise Martina. Depkaři se obrací k Jesus And Mary Chain, ti komplikovanější si ještě něco berou z New Order a Depeche Mode. Jednou z těch lepších českých kapel je i pražská formace Roe-Deer, na jejíhož frontmana Andrzeje právě čekám. Andrzej má menší zpoždění. Když asi po pětiminutové prodlevě zpěvák dorazí, tak vyrážíme do nedaleké zkušebny, odkud se pojede na koncert do Příbrami, kde Roe-Deer vystoupí společně s pop-punkovými Clou.

Cestou se bavíme, zda Roe-Deer zahrají i nějakou coververzi. "Chtěl bys nějakou?" Nadhazuji jméno známé lasvegaské formace The Killers. "Ty jsme hráli na koncertě v Rock Café. Už jsme dlouho nic nezkoušeli, tak pravděpodobně žádná nebude. Musíme se snažit udělat vlastní věci, tak dobré jako oni," dodává zpěvák, s čímž nemůžu jinak než souhlasit. Cestou se stavujeme na menší nákup a probíráme poslední singl "2nd Floor Boy". "Jsme spokojení. I v rádiích se drží. Na Expresu se pořád drží. Jak to vypadá na Radiu 1, teď nevím, a v Rockzone rádiu už vypadl. V těch klasických rádiích se samozřejmě nechytl. Však víš, co není česká písnička, to nenasadí."

Ve zkušebně potkáváme Sunshine, v současnosti pilně pracující na nové desce. V sedačce se rozvaluje zpěvák Kay, naproti sedí basista Amak a kytarista Jirka. Dan mezitím buší do bubnů ve zkušebně. Po chvilce Kay s Jirkou odchází ven. Amak dokouří, vyřídí nějaký telefon a jde za Danem do zkušebny. Zatím se připravuje aparatura na příbramský koncert. Asi po půl hodině přichází další část Roe-Deer v čele se Šmitym, stále ale čekáme na bubeníka Marka. Když se stále neobjevuje, tak Šmity seznamuje kapelu s novinkami ohledně nahrávání nové desky. "Není tu, tak mu to pak řekněte," říká pobaveně Šmity. Na kapelu má velké nároky. Kytaristovi Adamovi přinesl učebnici rytmiky a intonace. "Přečti si to," podává mu knížku. "To se mám jako učit?" divím se. "No jasně. Co si myslel?"

Cestou do Příbrami nabíráme ve zkušebně Clou nějaké věci, na Smíchově pak ještě bubeníka Radka "Rae" Tomáška a konečně vyrážíme. Rae jen suše pozdraví. Nasazuje si sluchátka, pouští svůj iPod a tomu se věnuje po celou cestu. Jelikož Andrzeje za nedlouho čekají státnice, tak na zadním sedadle vytrvale studuje historickou mluvnici italštiny. "Moc to nestíhám. Každej den je pro mne drahej," povídá smutně. Po sáhodlouhé debatě docházíme k tomu, že sedmý pád v latině není vokál, ale instrumentál. Každou chvilku Andrzeje vyrušuji a řešíme hudbu. Shodneme se, že The Cure jsou základ pro současnou scénu. Šmity ve předu s Robertem Vlčkem, managerem Clou, probírá koncerty a letní festivaly. "Nedávno kluci hráli v Táboře v Milleniu. Bylo plno. Skvělej koncert," potvrzuje Robert popularitu bandy kolem zpěváka Lukema.

Punkrock jde od srdce
Jsme v Příbrami. Vykládá se aparatura. Připravuje se pódium. Z Clou je na místě zatím jen Rae a manažer Robert. Zbytek má dorazit těsně před koncertem. "Zvukovku budeme muset zvládnout sami," říká Robert. S Andrzejem, Adamem, jeho přítelkyní Martinou a řidičem Radkem se jedeme najíst. "Přivezte mi něco," volá z dálky Šmity. Je vegetarián, takže mu kupujeme u pumpy sýrovou bagetu. Když se vrátíme, tak se už Rae rozcvičuje za bubny. Přistihuji se, jak jeho hru doslova hltám očima. Je opravdu jedním z nejlepších českých bubeníků - tvrdý, úderný i technicky vyspělý. Po tradičně nekonečném nastavování odposlechů a nazvučení to samé čeká Roe-Deer. Za chvíli je vše hotovo a kapela se odebírá do šatny, kde se vesele baví před chvilkou dorazivší zbytek Clou. "Kluci, vy nad tou hudbou moc přemýšlíte. My vůbec a ve finále nám pak řeknou, jak jsme my ti chytří," směje se Lukemo. Trapná chvilka ticha.

Klub, svým vzhledem připomínající spíše horskou chatu, se plní. Pomalu, ale jistě. Je jasné, že se jde hlavně na Clou. Byl jsem zvědavý jaké publikum dnes dorazí. Lidi všech zájmových skupin i věkových kategorií, ale rozhodně ne nějaké zástupy punkáčů, jak by někdo mohl čekat. Sami Clou se prezentují jako punkrocková kapela, ne žádný mainstream. Načančané blondýnky, civilní teenageři, kteří se dnes prostě přišli pobavit. "Clou rozhodně nemiluju, ale je pátek, tak jsme přišli s kámoškama něco popít a užít si hudbu. "Island Sun" znám z rádia a je to výborný hit. Roe-Deer neznám, ale vypadají sympaticky, tak jsem na ně zvědavá" povídá šestnáctiletá Katka.

Zhruba půl hodiny před koncertem se začínají Roe-Deer připravovat. Andrzej se decentně líčí. "Ty vole, vy jste jak holky!" ušklebuje se Lukemo. Rae se všemu jen bezvýznamně pousměje a se svým parťákem odchází ven. Po nalíčení se Andrzej rozezpívá. "Musíš zpívat více tou bránicí, Andrzeji," radí mu kolektiv. Z poklidných příprav kapelu vytrhne Šmity: "Dvě minuty do show!" Sám se rychle namaluje, hází na sebe koncertní košili a jde se na věc. Roe-Deer začínají klasickou "Melancholy". Velice chladné publikum zpočátku pouze spokojeně pokyvuje hlavami. Po několika skladbách se od stolů lidi přesouvají na parket pod pódiem. Největší úspěch sklízí kapela s písní "2nd Floor Boy". "Fakt výborná věc. Jdu si ten singl koupit. Jestli budu mít dost peněz, asi si vezmu i celé album," říká kdosi. Přesvědčivý, poctivý výkon zakončují Roe-Deer jedním přídavkem. Zakrátko s tóny znělky "Star Wars" nastupuje Lukemova pop-punková parta. Koncert má od počátku obrovský spád. Energická a živelná show je podpořena velice reaktivním publikem. Z povzdálí vše s Andrzejem pozorujeme, když se před námi najednou objeví neznámý kluk. "Nevím sice, kdo jste, ale jste mnohem lepší než oni," vypálí na Andrzeje a šine si to na bar. "Jedno pivo, to se nedá poslouchat a ten jejich zpěvák je fakt šašek." Andrzej si jde dát také něco k pití. Já se mezitím odebírám do šatny, kde sedí kytarista Adam s přítelkyní. Dáváme se do řeči. "Jsou to skvělí muzikanti. Vlastně tomu není ani moc co vytknout. Ještě ani nedohráli a já se už těším, jak budeme zítra hrát se Southpaw. Něco jako návrat domů," říká povídavý Adam. Svým způsobem vše přesně vystihl. Clou je hudba zasahující úplně jiné publikum něž Roe-Deer, potažmo Southpaw. Hudba těchto britpopařů na mě působí daleko vyzrálejším a propracovanějším dojmem. Vzpomínám si, co mi řekl před chvílí Andrzej: "To víš, my asi nikdy nebudeme mít tolik lidí s rukama nad hlavou." To snad Roe-Deer ani nepotřebují. Jejich síla je úplně někde jinde.

Jak již bylo řečeno, Roe-Deer mají zkušebnu vedle Sunshine, a proto u Adama vyzvídám, jaký mají vůbec z Kayem a spol. vztah. "Je to zvláštní. My k nim máme pořád velký respekt." Ze sálu se ozývají první tóny známé skladby "Island Sun", tak se jdeme na její živé provedení podívat. Sám jsem docela zklamaný – jindy poměrně jistý Lukemo se dostává úplně mimo melodii a zvláště ke konci zpívá hodně falešně.

Když Clou dohrají, tak se rychle balí a nakládá aparatura a odjíždí směrem do Prahy. "Rád jsem tě poznal. Začni poslouchat spíše punkrock. To je hudba od srdce," loučí se se mnou Lukemo. Cesta ubíhá velice rychle. Po cestě mi Andrzej povídá o svých vzorech. "Strašně se mi líbí Jeff Buckley, Robert Smith a samozřejmě Bono, ten je výborný. Zazpívá skoro všechno a v neuvěřitelných výškách." Do Prahy přijíždíme okolo druhé ráno.

Ryby ve vodě
Mé nedělní (30. dubna) cestování s kapelou začíná krátce po poledni před zkušebnou, kde se potkávám s Járou ze Southpaw, který si ještě s bubeníkem Honzou Janečkou jede vyzkoušet roli bedňáka. "Za kolik jsem se dneska najedl, na to bych si nevydělal ani za měsíc," svěřuje se po zážitku s kamarádem v luxusní restauraci, ze které se právě vrátil. Cesta do Mnichova Hradiště ubíhá rychle. Opět se jede dvěma auty. Den předtím kapela vystupovala se Southpaw v Českých Budějovicích. "Nakonec to byl dobrý koncert. Přišli lidi a hrálo se dobře," říká spokojeně Andrzej. "Když dorazí kolem stovky, tak už se to bere dobře. Pod sto lidí je to bída," přidává se Šmity. "Nejvíce lidí na nás asi přišlo do Rock Café, tam bylo asi 270 lidí. To byl výborný koncert." Koncert v Mnichově Hradišti je zvláštní tím, že se na něm otevírá open-air sezona. Všichni se na koncert těší, ale ani neskrývají obavy ze špatného počasí, na kterém se shodla většina meteorologů. Na místě vše probíhá podle obvyklého scénáře. Vybalení a rozestavení aparatury. Zvukovky. Čekání na koncert. Andrzej se tentokrát rozezpívává na klasikách U2 a The Cure. V šatně si mezi líčením prozpěvuje "With Or Without You" a "Friday I'm In Love". Na jeho výkonů to je později vidět - působí mnohem uvolněnějším dojmem. Roe-Deer hrají výborně. Koncert má vše, co by měl mít. Drajv, energii, po muzikantské stránce je také zvládnutý na výbornou. Do setlistu se oproti Příbrami vrací pomalá balada "Vertigo". Čtyřicetiminutová show končí přídavkem "Stranglers". Obdobně lze hodnotit i vystoupení Clou, kterým se zpočátku na pódium příliš nechtělo. "Ty vole, jak si to v té zimě mohl vydržet v tričku," haleká na Andrzeje zpěvák Clou. Andrej ho jen šibalsky pozdraví zdviženou lahví červeného vína. "Hmm, tak to jo," zasměje se Lukemo. Lidé jsou na Clou doslova natěšení. Živě reagují na každou skladbu. Kapela hraje na sto procent. "Pět stupňů a zpocenej jak prase," prohodí do publika pobaveně Lukemo po druhé skladbě a shazuje mikinu. Hraje se přes hodinu. Dvojité přídavky. Kapela i diváci jsou nadmíru spokojení. Ať si o hudbě Clou myslíte cokoliv, tak je třeba uznat, že na živo funguje výborně. Mezi balením aparatury Lukemo ochotně fanouškům podepisuje booklety. Cesta domů ubíhá opět velice rychle. Jára celou dobu diskutuje s řidičem Vodouchem o možnostech rybaření v Norsku, kam by se jednou basák Southpaw rád podíval. Do hovoru se vkládá i Šmity s tím, že by jel také. "Šmity, ty ryby nejíš. Co bys tam dělal?" smějí se Jára s Vodouchem. "To, co byste nachytali, bych vypouštěl zpátky do vody," hbitě reaguje Šmity.

Po dvou koncertech, jednom klubovém a druhém venkovním, se s kapelou vydávám i potřetí, tentokrát do vídeňského klubu Flex. Ve zkušebně se potkávám nejprve s Adamem. "Takhle to u nás chodí. Já přijdu o dvacet minut dříve a ostatní o dvacet minut později." Právě příchozí Mára mu odpovídá: "Ale houby!" Během nakládání aparatury se řeší problém s na zakázku objednanými samolepkami. "Tahle jsem si to fakt nepředstavoval. To jsme si mohli vyrobit sami doma za pár korun." Rychlý a důrazný telefonát vše spraví a může se vyrazit. Dlouhá cesta začíná jako obvykle - pilný Andrzej se opět pouští do studia. Jára si pročítá nový F:lter. Šmity předčítá zajímavý článek z novin. "Představte si, že v Británii má snad každej druhej kluk kytaru a snad se i povinně vyučuje na školách. To není jako u nás." Při krátké zastávce na jídlo se Jára zmiňuje o novém objevu: "Včera jsem si stáhnul desku nové kapely Jacka Whitea The Raconteurs. Je to skvělý." Cesta ubíhá velice rychle. V autě je výborná nálada. Probírá se i článek ve F:lteru o Šmitym coby zvukaři, tak se vyptávám, jaké kapely se u nás obtížně zvučí. "Určitě je jich mraky, ale já jsem je zatím nezvučil. Dobrý bylo, když jsem jednou zvučil jednu začínající skupinu a ten basák mi říká 'Hele, potřebuju, aby ta basa zněla více jako Metallica.' Takový jsou nejlepší." Řeč se stáčí i na známé duo Hathor And Arizel, motající se kolem pražské kytarové scény. "Prý jsem je zklamal svým chováním jako člověk. Nevím, co na to říct. Vyměnili jsme si pár mailů. Nic víc," zvedá Andzej hlavu od učení. Po příjezdu do Vídně nejprve jedeme do obchodu s kytarami, kde si Andrzej kupuje futrál. V prodejně nás vítá sympatický prodavač Deff, mimo jiné kytarista kapely Fortunas Favourites, který nás později naviguje až do klubu.

Vše běží podle známého scénáře. Hned se vykládá aparatura. Po jejím rozestavění a uvedením do provozu se nastavují odposlechy a začíná zvuková zkouška. I když měli zatím vždy Roe-Deer zvuk dobrý, tak si tentokrát dávají opravdu záležet. Andrzej má menší potíže s hlasem: "Vůbec se do toho nemůžu dostat. Snad se to do večera spraví." Když se dozkouší, tak se jdou kluci napít k baru. Zajímá mě, jak se zvučí velké stadionové kapely typu U2. "Tam to není moc složité. Vše se zvučí digitálně a velice často se do pultu vrazí flashdisk s nastavením a je to. Samozřejmě je rozdíl zvučit určité prostory - třeba malý klub a pak Roxy nebo Akropoli, ale na stadionech se to již dělá jinak a je to hodně zautomatizované," říká Šmity. "Navíc to, že zvuk je vždy otázkou zvukaře, není úplně pravda. Samozřejmě záleží také na tom, jak hraje kapela. Jako zvukař můžu jen nějaký nedostatky vychytat a schovat, ale zázraky neudělám," vysvětluje. Před koncertem se jdeme projít do města a před klubem potkáváme místní punkáčskou komunitu, mezi kterou se připletl i jeden česky mluvící mladý pár. "To jsem fakt zvědaví, jestli přijdou večer na nás," vtipkuje Andrzej. "Nebylo by to špatný, taková změna," směje se Šmity.

Za humny je blaze
Roe-Deer mají vystoupit až o půlnoci. Před koncertem ve Flexu probíhá jakási diskotéka, hraje se všechno možné. The Beatles, Pet Shop Boys a Nirvana. Minulý týden zde hráli elektro-popové indie hvězdy I Am X, dnes Roe-Deer, česká kytarovka, která předskakovala Franz Ferdinand. "Na ten koncert nevzpomínáme úplně nejlépe. Moc se nám nepovedl a všichni v médiích nás za něj zdrbli," vzpomíná Andrzej na koncert v pražském Roxy. Kolem půlnoci již slušně zaplněný klub netrpělivě očekává nástup kapely na pódium. Koncert se otevírá svižnou hitovkou "Melancholy". Kapela hraje téměř hodinový set. Dobrý, zatím nejlepší výkon, co jsem viděl, je podpořen především skvělým, neskutečně aktivním publikem. Jedním z nejvstřícnějších, před kterými kdy Roe-Deer hráli. "To byl nejlepší koncert v mým v životě," neskrývá nadšení Andrzej. Mimo osvědčených písní jako "Vertigo", novinek "Meal Is Ready" či "2nd Floor Boy" se dostává i na zatím nehranou skladbu" Koo Kee". Ta jde jako druhý, neplánovaný přídavek.

Když Roe-Deer skončí a v rychlosti se sklízí aparatura, zábava ve Flexu pokračuje. Rozjíždí se pravá indie-trendy diskotéka. Sálem zní hity "Everyday I Love You Less And Less", "Take Me Out", "I Bet You Look Good On The Dancefloor" či" Hard To Beat". Je vidět, co se pár kilometrů za hranicemi poslouchá. "Když jsem podobnou hudbu zkoušel kdysi pouštět v Rock Café, tak mi všichni nadávali, ať pustím něco pořádného - Metalliku, AC/DC," říká Šmity. "Ono se to teď ještě vrací do módy," doplňuje ho Jára. Cesta domů má klasický průběh. Probírá se odehraný koncert a všechno možné. Brzy všichni usínají a probouzí se těsně nad ránem v Praze.

O pár dní později přemýšlím o české scéně. O tom, proč to u nás vypadá tak, jak to vypadá. Proč zde spoustu vynikajících desek nevyjde a když ano, tak se prodají po pár kusech. Najednou zvednu oči od časopisu a přede mnou stojí kluk, asi pětadvacet, modré conversky, oldschoolové sako, pod ním tričko s nápisem Lollipop. Já podobné neměl. Přesto jsme si sebe všimli. Jen jsme se na sebe usmáli, nebylo třeba nic říkat. Nahmatal jsem mp3 přehrávač. Play.

Roe-Deer, Clou, Příbram, Mnichovo Hradiště, Vídeň, 28.4. - 5.5.2006