Kdy se z kapely stává rockový dinosaurus? Po kolika letech nebo deskách se toto označení poprvé použilo u Rolling Stones a kdy u U2? Stačí dvacet let na scéně nebo šest alb? Nebo to může být první album, kdy skupina nepřinese nic nového, nepřekvapí a přesto si nosič pořídí pět milionů lidí? U nové desky "Stadium Arcadium" amerických Red Hot Chili Peppers se už teď bez velkého riskování dá předpokládat velký komerční úspěch. Kapela má svou reputaci, novinka je podporovaná olbřímí mediální masáží a samotný obsah se ještě více přiblížil masovějšímu publiku.

O nějakém undergroundu u RHCP nemůže být řeči již hezky dlouho a dvojalbum (první CD je pojmenováno "Jupiter", druhé "Mars") je jistě nejměkčí, nejpísničkovější a nejmelodičtější položkou v jejich diskografii. Cesta, která začala na "By The Way", je zde nastoupena definitivně - občas jsou skladby funky a freaky jako kdysi ("Warlocks" v tomto směru vyniká i díky hostujícímu Billymu Prestonovi!), ale jsou v drtivé menšině oproti jemným a klidným písním. Desky mají opravdu pěkný zvuk (Fruscianteho kytary hýří všemi barvami) i produkci (Rick Rubin je guru!), a tak se divokost a proslulá střelenost čtveřice omezuje zejména na texty plné slovních hříček, vtípků, dvojsmyslů a skrytých významů, jež si bez znalosti kontextu můžeme vykládat desítkami způsobů.

Flea řekl, že komu se nelíbí "Stadium Arcadium", nemá rád Red Hot Chili Peppers, což bylo od něj velmi fikané. Stejně jako rozhodnutí nevydávat tři původně plánovaná alba, ale jen dvojalbum, čímž se značně otupil oblíbený argument kritiky o vyhození tzv. přebytečných skladeb. Ovšem kritik může mít Red Hot Chili Peppers rád a "Stadium Arcadium" se mu může líbit, ale stejně, i když se k němu bude velmi rád vracet, do nebe jej vychvalovat nemůže. To by muselo být o něco pestřejší. Více skladeb jako hračičkovská "Hump De Pump" s trubkou a cinkavým sólem (snad na zavařovačky?) nebo hendrixovská "Readymade"! Z pomalých písní jmenujme vymazlenou titulní skladbu - ta se vskutku podařila parádně a v závěru až máte pocit, že její motiv kapela ani nechce opustit a nechala by jej znít donekonečna - nebo "Strip My Mind", která má téměř gospelové zadní vokály. "Slow Cheetah" se zase blýskla překrásným vícehlasým "šedesátkovým" refrénem, silnou písní je "Desecration Smile", na první pohled celkem konvenční rocková písnička, jež rozkvétá do krásy s každým poslechem.

Když to všechno tak dobře hraje (instrumentální a pěvecké výkony by zde opravdu bylo trapné kritizovat) a rozhodně se jedná o velmi kvalitní nahrávky, proč se "Stadium Arcadium" u nás dočkalo "jen" sedmičkového ohodnocení? Pomineme-li několik málo tvrdších anebo rozjetějších kousků (a i ty pohříchu často opakují mnohdy u RHCP již použité a tím pádem nepřekvapivé postupy), nese se skoro celá stopáž desek v uvolněné a spokojené náladě, což by nebylo na škodu, kdyby to za chvíli nebylo trochu jednotvárné. Chce to hodně poslechů, aby posluchač odlišil jemné finesy jednotlivých písní. Přejme Anthonymu, Fleovi, Johnovi a Chadovi jejich souhru a harmonii, ale občas znějí, jako by se vznášeli na svém obláčku pár metrů nad zemí a to, co vzešlo z jejich báječného muzikantského souznění, patří jen jim - vždyť už si toho v životě zažili a prožili až běda.

Pro hardcore fanoušky a lidi, co musí mít všechno, je určeno speciální limitované balení alba v luxusní krabičce. Vypadá sice nádherně, ale mezi námi, peníze, za něž se prodává, bych za těch pár věcí pouťového charakteru (káča a duhovky) nedal. Jiná věc je bonusové DVD z onoho boxu. To je opravdu cenná věc pro RHCP maniaky, protože kromě klipu "Dani California" a dlouhého dokumentu o jeho natáčení disk obsahuje rozsáhlé komentáře členů kapely ke všem písním ze "Stadium Arcadium" formou velmi uvolněného rozhovoru.

P. S.: Tip pro tvůrce mashupů - zkombinujte, prosím, "Dani California" (mimochodem, ten klip je skvělý) s "Last Dance With Mary Jane" od Toma Pettyho.

P. P. S.: Můžete se těšit na makrorecenzi.