Musím říct hned v úvodu, že na tenhle koncert jsem se těšil dlouhou dobu. Vystoupení Sayag Jazz Machine jsem totiž před několika lety již absolvoval. Vystupovali tu v rámci turné k desce "Testpressing", shodou okolností také v Paláci Akropolis. Měl jsem tedy jasnou představu o tom, co mě ten večer čeká. Přestože mám rád mnoho hudebních stylů, není nic víc tak osvěžující, než když se styly kombinují, prolínají a mísí. A to tihle Francouzi umí nejen moc dobře, ale i stylově a s humorem. Ale všechno pěkně po pořádku.

Nástup Alef Zero jsem nestihl od samého začátku a s fotografem jsme do sálu dorazili několik minut po zahájení. Na pódiu už odsýpal šťavnatý breakbeat s naživo hranou rytmikou, hutným basovým základem, okořeněný hrou dvojice trumpetistů. O zpěvné party se jistým vokálem starala zpěvačka Daniela. I když se dechům nebráním ani v nejmenším, na můj vkus dostávaly příliš mnoho prostoru a jejich skoro orchestrální pojetí celkovému dojmu značně ubíralo na energii. Jejich skladby mě baví podstatně víc v studiovém provedení než v tom živém. To přiznávám bez mučení. Alef Zero se svým zhruba půlhodinovým setem postarali o příjemnou a svižnou kulisu k téměř úplnému zaplnění žižkovského sálu.

Příchod francouzských hudebníků na scénu předznamenalo šansonové intro a bílá kočka vplíživší se na projekční plátno. Záhy ji vystřídal imaginární průvodce touto celovečerní groteskou, muž s knírem a v cylindru. Ten střídavě točil promítacím aparátem, nafukoval žárovky s tanečnicemi uvnitř, tančil s dámou na stohu slámy či skalním útesu, přebíhal z jednoho rámu obrazu do druhého, posunoval měsíc po obloze nebo jezdil po řece na loďce. Tyto úsměvné obrazy byly pak prokládány průlety tunely z hodinových ciferníků, pohledy do krasohledů a dalšími grafickými kolážemi. Stejně jako projekce, tak i hudba byla pestrá, pocitová a s děním na plátně se dokonale doplňovala. V sestavě obsluha sampleru, hráči na kontrabas a dechové nástroje, který střídal saxofon s příčnou flétnou, DJ a obsluha projekcí, střídali nálady doslova jako na běžícím pásu. Od čistě jazzových a ambientních poloh se přenášeli přes šanson, breakbeat, až po tvrdý old school jungle s temnou, místy až strašidelnou basovou linkou. Samozřejmě hranou živě. Druhá polovina vystoupení pak byla proložena několikaminutovým sólem na kontrabas, na které pak plynule navázaly syté junglové rytmy a dýdžejovy scratche, kterými spolu se samply různých úryvků rozhovorů a dalších ruchů a hluků, dotvářely celý koncert.

Čtvrt hodiny před desátou se muzikanti odebrali do zákulisí, aby následně obdarovali skandující publikum přídavkem a přizvali k mikrofonu zpěvačku z Alef Zero a společně odehráli závěrečnou pecku. Téměř přesně v policejní hodinu hudebníci definitivně odložili své nástroje a zmizeli za černou oponou. V sále se rozsvítilo. Odmítám řeči o tom, že taneční scéna je v útlumu, nebo dokonce v krizi. Tito rozesmátí Francouzi přivezli důkaz, že to tak rozhodně není, a nabídli jednu z možností, kudy by se v budoucnu scéna mohla dále ubírat.

Sayag Jazz Machine, Alef Zero, Palác Akropolis, Praha, 27.3.2006

Fotogalerie: