Od osmé hodiny večerní, na kterou byl avizován začátek koncertu, uplynulo jen pár nedlouhých minutek. Sál v Akropoli zaplněn tak ze dvou třetin temní a na pódiu se jeden po druhém začínají objevovat muzikanti, vítáni postupně mohutnícím potleskem. Jednotlivé nástroje začínají vyluzovat zvuky, které postupem času nenápadně nabírají hudebních tvarů. Za ovací největších se na vyvýšené zadní části pódia za bicími objevuje hlavní protagonista Petr Bende se vztyčenou rukou. Beze spěchu přechází dopředu, chápe se kytary, staví k mikrofonu, otvírá ústa a... nic. Technika selhala, mikrofon stávkuje. Ještě dva rychlé pokusy probrat ten proradný kus plastu naplněný polovodiči k životu a Petr bez známek nervozity přechází ke stojanu s mikrofonem původně připraveným pro kolegu trumpetistu a spustí "Nevinnost". Však oni se technici postarají, od toho tu jsou, že ano.

Technici se opravdu postarali a Petr Bende hned na úvod ukázal, kdo bude tenhle večer na pódiu pánem. Přehled a suverenita projevu je jeho jednoznačná deviza, ty roky odehrané před nejrůznějším publikem při nejrůznějších příležitostech jsou zkrátka znát. Kapela šlape jak hodinky, nikdo z muzikantů nezaváhá ani na okamžik. Zvukař evidentně přesně ví, co může očekávat, a jedinou výtku lze adresovat příliš zdůrazněným výškám zejména u zpěvu, a možná to celé mohlo být kapánek tišší, ale to už je bezpochyby věc pouhého názoru. Osvětlovač má také zřejmě celkem jasno, jaká je jeho úloha, a i když efekty občas malinko přehání, rozhodně se světelný park činí. A jeden zpěvák vládne všem, jeden jim všem káže... - dál už by ty známé verše moc realitě neodpovídaly. Petr je zkrátka nejen frontman, on je také režisér, který má veškeré dění po celou dobu naprosto a dokonale pod kontrolou. První hudební vrchol večera nastal při páté písni "Let vážkám závidím". Nezastírám, že jsem touto nejrockovější Petrovou skladbou okouzlen a její živé provedení bylo skvělé až na jednu drobnost: možná by stálo za úvahu před touto skladbou varovat po vzoru některých hudebních DVD diváky trpící epilepsií, protože tolik ostrého světla rychle v rytmu písně blikajícího publiku do očí se vidí (respektive nevidí, protože po několika vteřinách je člověk naprosto oslepen) málokdy. Naštěstí se podobné světlometné kousky v takové míře již neopakovaly.

Při skladbě "Chvíle" Bende poprvé usedl za klávesy, čímž ovšem ještě zdaleka neukázal naplno svoji všestrannost. Škoda jen, že tato možná cituplná skladba obsahuje tolik hudebního klišé, každý sled tónů, každý akord lze téměř s jistotou předvídat několik taktů dopředu. Byť má podle jeho vlastních slov pro autora zvláštní význam, považuji ji za jednu z nejslabších. To následující hitovka "Anděl perutí mách'", v Akropoli s prodlouženou předehrou a dramatickou pauzou uprostřed před refrénem (hoši muzikantští, fakt by mě zajímalo, kdo z vás to počítá, protože v té tmě znovu začít tak dokonale přesně je vážně výkon!) je jiná káva a byla také přijata s náležitými ovacemi. Před vypalovačkou "Vstávej" se na pódiu objevil Milan Cimfe, aby kapelu podpořil na perkuse, a jelikož se ke konci skladby Petr rozhodl předvést své umění bubenické, změnil se její závěr ve velkolepou, i když trochu na efekt pojatou bušící show.

O chvíli později nastal okamžik dle mého názoru lehce trapný, neb předání zlaté desky za prodej alba "pb" započalo dlouhým děkováním vydavatelství, mediálním partnerům a sponzorům, navíc zaznělo z úst zaměstnance vydavatele. Nu což, přežít se to dalo a jelo se dál. Krásná pseudolidovka "Nad horů svítá" s výborně zvládnutými sbory, převzatá "I Feel Good" a na úplný závěr zopakovaná úvodní "Nevinnost". Pochopitelně nikoliv na úplný závěr, nýbrž před přídavkem, na který se naštěstí nečekalo příliš dlouho. Však se ho také nadšené publikum dožadovalo vskutku mohutně. Úplný závěr obstaraly jakožto druhý přídavek mnoha sóly až příliš prodlužované "Mraky"; a bezmála dvě koncertní hodiny byly ty tam.

Vystoupení Petra Bende a jeho bandu v žižkovském sále lze jen těžko něco konkrétního vytknout. Přístup a výkony byly naprosto profesionální, Petrova všestrannost obdivuhodná, publikum na výsost spokojené a vydováděné. A přesto mi něco scházelo, přesto jsem nadšení fanynek a fanoušků nemohl sdílet. Možná to bylo všechno příliš na efekt, příliš promyšlené, příliš dokonale nacvičené. Nebo je to tím, že Petr moc chce ukázat a dokázat, že je opravdu dobrý a že si zaslouží uznání. Taky třeba příliš řeší celkové vyznění a nezbývá mu prostor pro vlastní prožitek. A třeba je to celé jinak, třeba jsem jen nebyl schopen naladit se na stejnou notu, ale každopádně mně v té výborné, leč velmi předvídatelné show chybělo cosi jako skutečné emoce, skutečné člověčenství, ono pověstné cosi, co způsobí mrazení v zádech a husí kůži i bez chřipky. Ale věřím, že i toho se v budoucnu dočkám.

Petr Bende, Palác Akropolis, Praha, 20.3.2006

Fotogalerie: