Kdo na českém hudebním poli něco znamená, ten tam musel být. A kdo neznamená, ten tam musel být tím tuplem. Když se loni zmiňoval prezident Akademie populární hudby Petr Šiška o nadcházejících Andělech 2005, nešetřil ambiciózními plány. "Původně jsme chtěli oslovit všechny předchozí moderátory Andělů, ale uděláme to až při dalším, patnáctém ročníku," řekl třeba. A výsledek? Jeden vyhaslý popkulturní diskžokej, jenž na Radiožurnálu provozuje obskurní hitparádu "Česká dvanáctka". Hrdinka, Martin Hrdinka, jakožto vedoucí zájezdu, hlavní moderátor večera. A k tomu kupa jeho ten večer vynořivších se a hned zas zapadnuvších kolegů i sponzorů, jejichž jména se střídala tak rychle, že si je nemohl zapamatovat ani reklamní fajnšmekr.

Letošní ročník ankety se tvářil jako jakýsi vyvolený večírek. Místo prostorné sportovní haly kongresový sál Hiltonu a nacpané foyer, kde se tuny levných i drahých parfémů přebíjely s rezignující klimatizací a cigaretovým kouřem. A samozřejmě, panoptikum celebrit i pseudocelebrit, jež už k takovým akcím neodmyslitelně patří. Člověku se tak nabízely mnohdy vtipné přeludy. Eva Aichmajerová se míjí s Kristýnou Peterkovou, když tu se jedna z nich zastaví, aby nelezla do záběru fotografům, kteří právě zuřivě blýskají hitmakera (poslední dobou chce se mi říct spíš kýčmakera) Karla Svobodu. Karel se tváří chladně, jako by si říkal, "tak se, vy, bulvární sebranko, nažerte, ať můžu jít." Inu, Tony Blair z něj nikdy nebude. To opodál stojí podstatně vřelejší dvojník Slávka Boury, pravda, protože však už ani originální Slávek není dvakrát in, nezakopne o něj ani mediální noha. A tak jsem si řekl, že tento deficit napravím, když učiním krátkou zmínku, že na místě byl i dvojník Slávka Boury. Každý má přece právo na svých patnáct minut slávy!

Dost však plnění warholovských teorémů, do kongresového sálu vstupuji právě včas. Martin Hrdinka se totiž chopil svého mikrofonu, aby pár okamžiků před tím, než začne dění z placu přenášet Česká televize, nacvičil s dobrovolnými diváky potlesk. Když se to více méně povedlo, zas se DJ večera odmlčel a ticho bylo až do chvíle, než na scénu nastoupil Olda Říha s Katapultem, aby zahrál svého času vizionářský song "Až", v němž se zpívá o roce 2006. Trochu mi bylo líto, že nenastoupil alespoň jako sparingpartner jiný poprockový sarkofág, Dalibor Janda, který rovněž o aktuální době už před víc jak dvaceti lety složil jeden naléhavý song ("Koně na Mars"). Ale člověk nemůže mít vše.

Po Katapultu přivítal Martin Hrdinka od své andělské kazatelny, jež stála symbolicky naproti pódiu, na němž se střídali "věřící" interpreti, nominovaní, ocenění a hosté, pražského primátora Pavla Béma, aby něco málo srdečně pověděl a uvedl Leška Wronku, který přečetl jméno prvního oceněného (nepočítáme-li ty, co byli dekorováni už ve čtvrtek v Redutě během předávání žánrových cen). Tento postup, tedy Hrdinka přivítá někoho, aby ten někdo zas přivítal někoho jiného, který konečně přečte jméno vítěze, přičemž každý má minimum času cokoli zpackat, je zjevnou rezignací organizátorů na hledání schopného moderátora, jenž by občas dokázal vytvořit nějaký humorný skeč nebo byl nedejbože zábavný sám o sobě. Šiška a spol. vsadili na celebritiádu, bleskové střídání tváří, které je sice obsahově prázdné, ale aspoň působí rychle a akčně, takže si člověk může říct, že to odsýpá a "má to drajv". Hlavní tíha zodpovědnosti tak ležela na interpretech, jejichž výběr byl až na výše zmíněný úlet a nezajímavou Dogu a Helenu Zeťovou nutno říct poměrně zdařilý, zatímco role konferenciéra se omezila na předčítání telefonních seznamů a občas nějakou tu prudce vtipnou retrohlášku typu "Dávejte pozor nebo, jak říkala moje babička, mějte oči na šťopkách." Martin Hrdinka je zkrátka takový moderátorský Olda Říha.

Nejsilnějšími zážitky večera se tak logicky staly ty hudební. Především skupinový duet Tata Bojs s jihokorejskou klavírně-houslovou formací Ahn Trio, v němž si střihli skladbu "Attention Aux Hommes", či spojení Hradišťanu a Anety Langerové (společně zahráli dvě v jedné, písně "Voda živá" a "Modlitba pro vodu") rozhodně stály za to. O tom, že propojování folku a poprocku je teď v kurzu, svědčily vedle posledních dvou jmenovaných i výstupy Petra Bendeho ("Nad horú svítá") či Čechomoru, jehož "Hezký Janek" přivedl k frenetickému potlesku i "Valacha naroubovaného do Prahy" Mirka Topolánka, který se se svými stranickými parťáky Tlustým a Bendou přišel podívat na výkon kolegy Béma a samozřejmě i se trochu mediálně připomenout před blížícími se volbami. To sociální demokraté se akce neúčastnili nebo byli neviditelní, což je v konečném důsledku totéž, takže to byl politicky poněkud nevyvážený večer, čemuž ostatně napomohl i svým jediným vtipem Martin Hrdinka. (O tom ještě bude řeč. Nutno jen podotknout, že nejsem voličem sociální demokracie, aby si toto někdo nevykládal jako zásah do mých slabin.)

Proč se tu vlastně o politice zmiňuji? Protože určitá forma politické odcizenosti dýchala i z této akce. Organizátoři nevymysleli jediné překvapení, program byl strojově monotónní, až fádní. Přes schéma "písnička - Hrdinka - mezispíkr - výčet nominovaných - předčítač vítěze - vítězův proslov o maximální délce dvacet vteřin" nejel vlak, nepočítáme-li dvě výjimky. Zpěvačka roku Lenka Dusilová totiž během dvaceti šťastných vteřin neřekla nic, pročež jí Martin Hrdinka přidal gentlemansky pár okamžiků bonus. A v kategorii síň slávy chyběl bod "výčet nominovaných", protože místo nich se tu čte jen jméno vítěze. Záplavu nepřeberných slov díků a prezentace sponzorů, z nichž mnozí by aspoň pro příště mohli poslat na pódium člověka, který už někdy mluvil na mikrofon, tak ozvláštnili jen duchovní Petr Prokop Siostrzonek, Jan Saudek a František Straka. Straka proto, že je to zkrátka Straka, fotbalový trenér, který je na stránkách týdeníku Euro schopný v šestistránkovém rozhovoru analyzovat fotbal, náboženství i svůj životní styl a v politické debatě zas zasněně povídat o klášteru, na jehož jméno či lokaci si nemůže vzpomenout. Teď tedy konečně zavítal i na hudební pole! Kategorii skupina roku (vítězní Chinaski jsou vskutku invenční akademická volba...) zas vyhlašoval Jan Saudek, který vtipně poznamenal, že skupinové záležitosti byly vždycky jeho. A duchovní Siostrzonek, když před oznámením jména zpěvačky roky Lenky Dusilové na autodotaz "Můžeš se jako kněz podívat na ženu?" odpověděl "Můžeš se podívat, ale nečum!"

Víc pozitivního se k rétorické stránce ceremoniálu říct nedá. Ilustrativním dokladem nemohoucnosti Hrdinky a jeho kompanie může být chvíle, kdy byla dekorována Aneta Langerová za charitativní počin roku a následně se chopila duetu s Hradišťanem. Organizátoři naplánovali, že po jeho odeznění bude následovat krátká několikaminutová pauza a poté proběhne ještě vyhodnocení hlasování televizních diváků o videoklip roku. Hrdinka sice neustále opakoval, ať nikdo neodchází, že ještě není konec, ale jeho slova měla váhu asi jako Twiggy v nejlepších letech. Ti, co zůstali, tak činili možná spíš ze soucitu. "Myslíš, že zná nějakej vtip?" zeptal se třeba chlapík za mnou svého souseda. Oba se shodli na tom, že jeden možná zná, což se posléze formálně potvrdilo, když Hrdinka po minutách tápání, kdy neustále opakoval "Neodcházejte, ještě prosím neodcházejte" a omluvných hláškách, že v podstatě neví, co říct, protože ani nezná žádné vtipy, jen "prosím, neodcházejte", uštědřil nakonec slavně jeden na adresu nepřítomných sociálních demokratů. Volně převyprávěno: "Poradce přijde za Paroubkem a povídá mu: Pane premiére, zabili podnikatele Mrázka. Nato se Paroubek optá: To už je půl sedmé?" Po tomto fóru zas jen trapné ticho, načež aby řeč nestála, ještě se moderátor sám chlapácky poplácal po zádech, když uznale pravil: "Tak, já myslim, že to dopadlo dobře, stihli jsme to všechno, takže v pohodě..."

Ano, pokud bylo jediným cílem to stihnout, pak všechna čest. I hlavní organizátor Petr Šiška je jistě spokojen, což dokumentoval svým závěrečným proslovem, v němž přednesl krátký manuál jak uspořádat podobně bombastickou show, jako byla tahle. "Musíte mít nějakou tu známou tvář, spolehlivou organizaci..." Jinými slovy - spousta ksichtů, minimum invence. Troufám si bez obalu říct, že Anděl v současném ražení je další zbytečnou přehlídkou tuzemského showbizu. Je to jen lehce alternativní verze slavíků, kteří jsou ale na druhou stranu občas aspoň docela zábavní, protože je uvádí Leoš Mareš, jenž možná proklatě často lacině vtipkuje, ale přesto je o sto koňských délek před Hrdinkou a spol. Anděl stejně jako Český slavík jen utvrzuje společenské status quo. To se akademie nezmůže "najít" jiný objev roku, než najde i můj dvanáctiletý bratranec? Musí nám opakovat to, co každé první komerční rádio, a sice že Chinaski a Petr Kolář jsou opravdu nejlepší, protože si jejich desky kupuje nejvíc lidí? Vem čert, že prve jmenovaní vydali solidní, byť nijak světoborné album, a ten druhý nic víc než patetickou, až vyVoleně podbízivou, svobodovskou slátaninu. Prostě se to prodává, tak je to nej. Akademie je v podstatě jen mluvčím vydavatelských firem, ke všemu mluvčím proklatě nudným. Je hezké, že se do televize dostane živý výstup několika domácích interpretů, ale i ten by šel provést lépe, aby ho uváděl někdo jiný a někde jinde než v běžným fanouškům uzavřeném Hiltonu.

Perlička nakonec: Když už se to tváří jakože luxusně, mohl by si mít řádně akreditovaný novinář s notebookem alespoň kde sednout. Mohl by mít povoleno nahlédnout do VIP zóny, aby neglosoval jen to, co viděli televizní diváci. Fotograf by nemusel být od scény vedle pódia oddělen ještě jedním špagátem. A vůbec, takhle by se dalo pokračovat ještě dlouho, ale už mě nebaví stokrát jinými slovy říkat, že to byla zbytečná nuda, byť prošpikovaná vesměs dobrou muzikou.

Kompletní přehled vítězů zde.

Anděl Allianz, Hotel Hilton, Praha, 12.3.2006

Fotogalerie: