Když má někdo kapelu ve složení kytara-violoncello-klarinet-basa-bicí-zpěv a napíše o sobě (nebo o sobě nechá psát na stránkách vydavatelství), že tahle kapela hraje originální těžko zařaditelnou směs mnoha žánrů, je téměř jisté, že touhle směsí je zpravidla folk. Pak už zbývá jen domýšlet, proč to na sebe kapela nechce prásknout na plný pecky hned a dělá s tím štráchy, jako by snad na folku bylo něco špatného.

Spontánní hudební seskupení Nany ze Slovenska a jejich oficiální debut "Kým mi lúče narastú" je takovým případem. Případem, který by ovšem do budoucna nemusel být zcela marný. "Sbírka variací na melancholii", jak album označuje autor hudby a textů skupiny, která se pojmenovala dle jeho přezdívky, není prosta melodických nápadů. Melodie písní "Požiar mladý nesmelý", "Kým mi lúče narastú" či "Ešte jeden krok" jsou náchylné k zavrtávání se do hlavy. Kapele by však byl evidentně ve studiu prospěl producent. Ve své honbě za originální směsí žánrů, která by v tomto případě chtěla obsahovat prvky klasické hudby, ve výsledném masteru příliš vytáhla doprovodné štěky klarinetu a cella a příliš potlačila celou rytmickou sekci včetně kytar. Dynamika ani melancholie se tak nedostavují, zůstávají holé nápěvy.

Na té desce v podstatě není nic průměrné, bohužel také nic, co by průměr přesahovalo. Kapela je sice sehraná, ale posluchač nebude ohromen bůhvíjakými excelentními muzikantskými výkony. Ani Nanyho vokál není nijak charakteristický a rozhodně by mu prospěla nějaká ta škola. Pár melodických nápadů zůstane za branami zvukového cintorína a počká do příště, až Nanymu lúče naozaj narastú.