Ani nevím jak, ale najednou jsem se ocitnul na golfovém hřišti. Mnul jsem si oči, štípal se do rukou i tváře, byl jsem zmatený. Proč? A jak? Nakonec zvítězila zvědavost. Každým krokem se mi pažit měnil pod nohama, vlnil se, střídal barvy. Jako by se mi vysmíval, že vůbec netuším, kam jdu. Golfová hřiště většinou (vždycky?) bývají lemována stromy a stromky s těmi nejzákeřnějšími větvemi, aby si tenhle sport gentlemanů dokázal vychutnat opravdu každý. Ono totiž není nad to, když máte celou dobu 2 pod par, a pak vám váš svěřenec zalítne do Řáholce. Nebo do jezírka. Bylo to vážně zvláštní hřiště. Minul jsem asi už třináct jamek, nikoho nepotkal. Z vodních nádržek stoupala pára, ale když jsem nad nimi projel rukou, místo horka mi ruka málem umrzla. Přestávalo se mi tady líbit, nehledě na to, že jsem měl utkvělou představu o tom, že mě pronásledují některé stromy. Děsil mě fakt, že kdykoliv jsem se ohlédl, uviděl jsem svou představu o zhmotnělé depresi, násilí, bezmoci a smutku. Ze dřeva. Přidal jsem do kroku, trávník zrychlil tempo změny barev, připadal jsem si, jako bych byl hlavním hrdinou nějakého úchylného videoklipu. Asi po deseti minutách něčeho mezi chůzí a během jsem se opřel o dobře stavěný dub, který stál uprostřed hřiště 15. Uviděl jsem tři postavy. Jedna vypadala jako Ježíš, druhá jako Mojžíš a ten třetí byl nějaký stařík s typicky pohádkovými bílými vousy.

První odpaloval "Mojžíš". Míček skončil v jezírku, načež k němu první hráč dokráčel, pokynul rukama, hladina se rozestoupila a on odpálil míček do jamky. Mojžíš! První rána "Ježíšova" také pod vodou skončila. I přistoupil on, na hladině se nad místo spočinutí kulaté věci postavil a ona vyplavala. Odpálil a rovnou do jamky. Ježíš! Začínal jsem si tu připadat vážně divně, ale nemohl jsem přemoci pocit, že mě to tu začíná bavit. Co vymyslí ten stařík? chystal jsem se zeptat sám sebe, ale pak se ozvalo: "Připadáš si jak na cracku, co?" Povědomý hlas. U nohou jsem cítil nepřijemné teplo, psí dech. Stál tam čtyřnohý nejlepší přítel člověka s hlavou Damona Albarna. S domalovanými vlasy. Cool. Z mých očí musel jasně pochopit, že odpověď na jeho otázku je ta, co začíná na "A". Bělovousý pán se do toho opřel snad vší silou, co mu ještě zbývala. Míček si to mířil přesně tam, kam jeho kolegové předtím, jenže... Z vody najednou vyskočila ryba a zachytila ho. Ještě než stihla spadnout, chytil ji orel. Letěl s ní vstříc hnízdu kdesi na skále a když byli nad jamkou, vypadl rybě míček přímo do ní. Koukal jsem s otevřenými ústy, pes s hlavou Damona Albarna se smál: "To dělá pořád." Ježíš se otočil a povídá: "Hele, tati, budeme hrát golf, nebo machrovat?" Pak mě pes s hlavou Damona Albarna popadnul za nohu a táhnul pryč.

Neušli jsme ani dvě stě padesát metrů a stáli v sále s mramorovou podlahou, v sále plném lidí, s kapelou a Johnem Cleesem v roli konferenciéra. Začala hrát hudba, kterou si pamatuji z tanečních - "Mathilda". Stan se zadal s Wendy, což se samozřejmě neobešlo bez familiérního pokrytí jejích bělostně nevinných šatů jeho nažloutlými zvratky. Cartmana nikdo nechtěl, tak povolil kouhoutek svým emocím a intelektu. Odnesl to Kyle, kdo jiný. Mezitím se na pódium vyškrábal Pete Doherty. Měl pruhované pyžamo a kouli na noze. Zpíval písničku pro mámu. "I'm Not Your Typical Boy". Cartmanovi tekly slzy a byl první, kdo se přidal. Poslední byl John Cleese. Hledal jsem psa s hlavou Damona Albarna. Zpíval společně se psem s hlavou Liama Gallaghera a se psem s hlavou Keleho Okerekeho. Někdo to chtěl vyfotit, ale po zmáčknutí spouště mu z čočky vyletěla sýkorka. Všichni jsme se smáli. Přišel čas na drogy.

Čas, abych viděl svoje temný místa, temný místa duše. Boys on the left, girls on the right. Svatbu už jsem sledoval jenom z kolotoče. Seděl jsem na poníkovi, co měl růžovou uzdičku, a strašně se smál. John Cleese se uprostřed obřadu změnil v Terryho Gilliama, což ho asi moc nepotěšilo. Prej je to práce Kate Moss - "She can do magic / She can stop traffic". Jeden z těch večerů, co na něj radši zapomenete, nebo o něm budete vyprávět ještě za dvacet let. Záleží na povaze. Poslední, co si pamatuju, že přišel chlápek s přednesem Ládi Kerndla - ale měl psí hlavu - a spustil geniální outro toho neskutečnýho výletu. "Look at me now / The King's lost his crown." Znělo to jako demo, všechno ten večer vlastně znělo jako demo, a nikomu to nevadilo.

Ticho. Disk dohrál, otevřel jsem oči. Stál tam Daniel Treacy z The Television Personalities a řiká: "Dobrej comeback, isn't it?"