S coverama to máte jako s vtipama a scénama z filmů. Povedenýma samozřejmě. Vždycky se totiž coveruje něco, co má nějakou úroveň nebo zrovna letí. Předělávaj'/vypůjčujou si začínající kapely, šmidlikáři z maturáků (nemyslim všechny, za svou plesovou kariéru, kdy nosím zásadně výrazné košile, třeba lososovou, jsem narazil i na pár lidí, co opravdu věděli, co se od nich čeká). Někdo nemá repertoár, někdo ho ani nikdy mít nebude. Haha. Když někdo řekne vtip, líbí se, všichni si ho zapamatujou a pak cestou domů při kopání do sněhových koulí, který jsou na místě, kde ještě včera byla vidět tráva, což je teda dost divný, protože Tatiana řikala něco o oteplení, myšlenkový pochody pracujou, jestli by to ještě náhodou nešlo vylepšit. Všechno jde, když se chce, ale je to dvojsečný. Pak se to někde řekne a zrovna tam bude člověk, co se vytasí s tim: "No dobrý, ale ono to má bejt jinak." Krev se hrne do spánků, utýct, nebo se propadnout. To je, oč v tu chvíli běží. Verze svoje na místech bílých v mapách svých šířit musíš, pravil by Yoda. Se scénama z biografu je to ještě horší - doma v obýváku se snížíme k přehrávání maximálně těch opravdu kultovních (železniční přejezd v "Pulp Fiction: Historky z podsvětí"), tady je každá chyba trestána pohlavkem a všeobecným společenským zatracením (u znalců), nebo celé snažení odměněno souhlasným přikyvováním těch, kteří vůbec netuší, že nějaká taková scéna, resp. film samotný existuje. A když je ještě navíc trapná samotná scéna...

Tortoise spojili síly s chlapíkem, co si říká Bonnie "Prince" Billy, což teda vůbec nechápu, protože jeho normální jméno Will Oldham je mnohem víc cool a navíc smrdí po kovbojkách. Kdo to necítí, nemá fantazii. Haha. Natočit album coververzí je teda nápad za všechny money, mezi náma. I když po pěti deskách někde prameny potence vysychají a na dně se objevujou písmena I a M. Hrdinové jdou skrz, žerou hlínu, zásobují dál (zdravíme Bon Jovi). Natočit album coververzí je teda nápad, co může snadno ztroskotat. Snadnějc než naši fotbalisti na emesku v Německu. Kluci mají bod (možná dva) za odvahu, ale pak už se jenom odčítá. "Thunder Road" bez harmoniky a piana, ale se zefektovanym intrem, za který by se nemusel stydět nikdo, kdo měl svůj track na kompilaci "Berlin Insane". Děkuji, nechci, a to mám "Berlin Insane" moc rád. Rádi si hrajou a je to poznat, z celý desky to dýchá. Umí. Jsou profesionálové. Další body.

Vlastně znám jenom tři věci s jejich originálním ksichtem. Haha. Murphyho zákon o skvělých začátcích a špatných koncích - aplikace provedena. "Cravo É Canela" to tak příjemně, cizokrajně nakopne, ale pak už jenom z kopce. Sice to není žádná dvanáctka, poznat to je. Plyne to kolem jak voda ve sprše, kdy po vyčeprávajícím dni zbývá síla jenom na to nastavení tváře. Voda, co stejká po tváři, a kape/teče do odtoku. Nad ničím nepřemýšlet, zavřít kohoutek, osušit se. Kam teče voda, odkud se vzala. Přepracovanost. Sednout do křesla a poslouchat CD. Nehledám spojitosti, nezajímá mě, co bylo předtím. Jsem tady, jsem teď. To jsou coververze? Aha. Docela nuda. Odečítáme.

Mám strašnou potřebu napsat tu teď něco jako Turek (Pavel) o desce A Perfect Circle. Mám dojem, že to byl on, a mám dojem, že tam bylo něco jako, že když je deska coververzí zatím tou nejslabší v celé diskografii kapely, tak to může být něco jako potěšující zpráva. Jenže já neznám tvorbu Tortoise. Když nad tím tak přemýšlím, mám ohledně "The Brave And The Bold" docela duto. Haha. Někomu se to ale může líbit, neříkam že ne.